Moji milí, na co máme zaměřit letošní novoroční úvahu? Nabízejí se tři témata. Na první adventní neděli začal nový liturgický rok a v rámci liturgického roku slavíme první leden jako svátek mateřství Panny Marie. Můžeme se tedy uchýlit k mariánskému tématu. V obecném povědomí je však tento den začátek občanského roku. To nám připomíná, že jsme jako občané součástí společnosti Polis. I naše média, i zahraniční, jsou plná předpovědí domácího i světového politického vývoje v příštím roce. Letos je věštění z křišťálové koule blízké budoucnosti obtížnější než kdykoliv a také chmurnější.

Nemůžeme si zastírat, že nad světem se stahují mračna. Od konce druhé světové války jsme v žádném okamžiku moderních dějin nestáli tak blízko nad propastí reálného nebezpečí zničující globální války, do níž mohou přerůst současné horké války, zejména válečné zločiny na Ukrajině a také v části Svaté země v Gáze. Násilí plodí násilí. Nepropadejme však panice, ale nezaklínejme si reálná nebezpečí. Ještě snad nikdy neseděli na vedoucích místech mocných států, Spojených států amerických, Číny a Ruska, lidé tak pochybného charakteru jako dnes. Také v Evropě, v naší blízkosti, na Slovensku a v Maďarsku, lidé uvěřili lžím a ve svobodných demokratických volbách odevzdali moc těm, kteří dnes rozvracejí životně důležitou jednotu Evropy a předhánějí se v kolaboraci vůči našemu nepříteli – ruské imperiální rozpínavosti.

Nezastírejme si, že v tomto roce se něco podobného může stát také u nás, že se z dosud bezpečné a prosperující země můžeme snadno zřítit mezi chaotické státy, když je krok za krokem ničena svoboda a demokratická kultura. Dění na Slovensku a v Maďarsku je pro nás velkým varováním. Ještě nikdy v dějinách jsme nebyli tak blízko naplnění staletého snu o jednotě Evropy, ale zároveň snad ještě nikdy nebyli tak agresivní ti, kteří tento velký sen ohrožují propagací jedovatého nacionalismu, národního sobectví. Populismus, největší nebezpečí naší doby, je to vábení na iluze líbivé lži.

Vrátil jsem se těsně před Vánocemi z Anglie, která hořce lituje toho, kolik lidí uvěřilo lžím populistů a nacionalistů a těžce poškodilo Británii odchodem z Evropské unie. Viděl jsem z oken univerzitních kolejí v Cambridge a Oxfordu viset evropské vlajky. Některé chyby se lehce dělají, ale velmi obtížně napravují. Jak nemyslet na dobu tak nápadně podobnou naší, na Evropu konce třicátých let, kdy naše republika byla výspou demokracie obklopenou autoritářskými státy. Také tehdy se však u nás vzmáhal populismus a demagogie, bohužel i v jistých katolických kruzích. Vždy o vánočním výročí smrti Karla Čapka vzpomínám na jeho varovný hlas v době, kdy, jako dnes, hrozila válka s mloky a „Bílá nemoc“, kdy matka pochopila, že se nelze nebránit zlu, které bombarduje nemocnice a školy a zabíjí malé usmrkané děti.

Politici na Západě, kteří chtějí opustit Ukrajinu a ustoupit agresorovi, a politici v našem sousedství, kteří plní roli trojských koní Moskvy v EU, dnes hovoří o míru a vydávají se za mírotvorce. Naprosto stejně jako politici, kteří kdysi podepsali Mnichovskou dohodu, v obou případech se jedná o nebezpečné iluze. Diktátoři smlouvy a dohody neberou vážně. Mějme odvahu vidět skutečnost reálně a bez iluzí.

Těsně před vánočními svátky jsem měl těžký úkol promluvit k rodičům, sourozencům a partnerům studentů zabitých při masakru na naší filozofické fakultě rok předtím. Ano, i v zemích, jež již mnozí považují za bezpečné, je dosud chráněna vnitřní bezpečnost spojenectvím západních států, může být vnitřní bezpečnost tragicky narušena teroristickými akty jednotlivců. Je třeba přijmout tvrdou pravdu, že žijeme v nebezpečném světě.

Stál jsem před lidmi, když někteří byli nábožensky věřící, a jiní nikoliv, a viděl jsem, že se nesmím uchýlit k pobožným frázím. Musíme si přiznat, že i my, věřící lidé, jsme opakovaně konfrontováni s nepochopitelností božích cest. Nepředstírejme, že máme dostatečné odpovědi na všechny otázky. Nestavme se do role božích advokátů, jako to dělali Jobovi přátelé. Job se tvrdě přel s Bohem. Přel se s ním, ale nikdy s ním nepřestal komunikovat.

Přátelé, stojíme na prahu roku v situaci, která je mnohem horší než ta, která tu byla před rokem. Styděl bych se, kdybych vám předestíral iluze, že nadcházející rok bude určitě lepší. Je dobré v zázraky věřit a modlit se za ně, ale není rozumné s nimi kalkulovat. Nesmíme se stát prodavači laciných iluzí a optimistických frází. Jsme povoláni k docela jinému úkolu – být lidmi naděje.

Naděje není iluze optimismu, slibující, že vše bude lepší. Naděje je síla vydržet, projít i situace, které jsou těžké, a nevzdát se, nerezignovat, nepřidat se ke zlu. Boží příkaz z Bible je jasný – nepřidáš se k většině, když páchá zlo. Nepřestaneš volat k Bohu ani ve chvíli krajní opuštěnosti, jako k němu nepřestal volat Ježíš na kříži. Víra nám nebyla dána jako berlička laciné útěchy, nýbrž jako síla věrnosti i ve chvílích nejtěžších. Teprve tato věrnost si zaslouží jméno naděje.

Řekl jsem na počátku, že letos můžeme prožívat tento rok jako trojí počátek – jako slavnost naší úcty Ježíšově Matce Marii, která vytrvala pod křížem, jako počátek roku, kdy si upřímně vzájemně přejeme to nejlepší, i když víme, že musíme počítat i s těžkými zkouškami. Ale zároveň jsme byli uvedeni papežem Františkem do otevřené brány svatého jubilejního roku. To není výzva jen pro sběratele odpustků nebo cestovní kanceláře poutní turistiky.

Papež František dal tomuto roku téma naděje. Tento rok je třeba vnímat jako důležitý další krok na cestě synodální reformy. Při této reformě, jak víme, máme naplnit nesmírně důležitý úkol – proměňovat církev, proměňovat naše křesťanství, hledat nový, hlubší a věrohodnější způsob, jak být křesťany. Otřesy našeho světa se týkají i církve, která je ve světě. Ježíš neprosil Otce, aby nás vzal ze světa.

Mnohé podoby církve zanikají a ještě zaniknou, nepropadejme však zmatku a beznaději. Nepodléhejme iluzi, že se můžeme vrátit k tomu, co zaniklo. V bolestech našeho světa se prolíná bolest umírání s porodními bolestmi budoucnosti, kterou je stále přicházející Bůh. Nevěřme ideologiím slibujícím nebe na zemi. Nevěřme příslibům dokonalé společnosti a dokonalé církve. Opravdu křesťanská církev je církev, která je na cestě. Opravdu křesťanská je víra, která je stále na cestě, stále otevřená.

Nejsme v cíli a dosáhnout cíle není v naší moci ani v naší režii. Náš Bůh je Bohem překvapení. Přichází k nám stále v překvapujících podobách, přesahujících naše plány, představy a teorie. To, co si máme přát na prahu nového roku a o co usilovat, je bdělost, otevřenost, připravenost, vytrvalost a věrnost. Přátelé, Bůh žehnej v novém roce našemu světu. Amen.