Moji milí, Písmo už od prvních stránek, už od básně o stvoření světa, vypráví o jedné skutečnosti různými způsoby. Tak je tomu i co se týká narození Krista. V noci jsme o půlnoční slyšeli vyprávění evangelia sv. Lukáše, prosté vyprávění o tom, jak se chudým lidem v zastrčené části světa narodilo dítě. Jen konec toho vyprávění je otevřen vůči nějaké jiné dimenzi, tomu nebeskému světu.

Teď jsme slyšeli text úplně jiného druhu – básnicko-filosofický text, který uvádí evangelium sv. Jana. Tento text, který se četl na konci každé bohoslužby, staří otcové církve, zejména té řecké větve, věřili, že už samo čtení tohoto textu má uzdravující charakter. Text odpovídá na otázku, kterou si přibližně ve stejné době kladli řečtí filozofové: Co je počátek? Co je arche? Arche je nejen počátek ve smyslu časového počátku, ale je to něco jako zdroj, smysl. Konec konců i odpověď prologu je: Na počátku byl Logos. To je mnohoznačný výraz, může znamenat slovo, tak je často překládán, nebo také může znamenat smysl. Na počátku je smysl, zdroj všeho smyslu. Bůh je zdroj smyslu a všechno stvoření nese smysl, má logickou strukturu. Struktura Logu je nějakým způsobem srozumitelná.

Erasmus Rotterdamský, renesanční filozof, přeložil do latiny ten Janův prolog nikoli tím klasickým způsobem „In principio erat Verbum“, tedy „Na počátku bylo slovo“, ale „In principio erat Sermo“, tedy „Na počátku byla řeč, byl proslov, na počátku bylo kázání“. I boží stvoření je svého druhu božím kázáním, božím sebepředstavením. Velebnost a krása přírody, celé drama stvoření, celé drama stále pokračující evoluce světa, má v sobě ono strukturu toho původního počátku. Je to svého druhu boží řeč k nám a víra je vlastně způsob porozumění této řeči boží. Dává nám citlivost, abychom ji rozuměli, abychom ji přijali, abychom o ní meditovali, abychom nechápali skutečnost přírody okolo nás jen jako nějaká brutá fakta, jako nějakou hotovou danost, ale jako určitý děj, jehož jsme součástí, kreací, která pokračuje ve vzkříšení.

Často vám cituji onen krásný citát ze sv. Augustina, že modlit se znamená zavřít oči a uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět, že stvoření je něco, čeho jsme součástí. A podle Erasma je to boží kázání, boží sebezdělení, boží sebevyjádření. To slovo, které ozařuje a dává smysl a základ všemu, co jest, vchází do dějin, které v teologii nazýváme dějiny spásy, které se týkají zejména toho, jak Hospodin oslovuje svůj vyvolený národ.

Jeho slovo nesou proroci. Proroci nejsou jen ti, kteří předpovídají budoucnost, jsou to ti, kteří interpretují události, které se dějí ve světle božího slova. Dodnes je církvi svěřena prorocká úloha – umět číst znamení doby. Umět vnímat to, co se děje s námi a kolem nás nejen prvoplánově, novinářsky, ale abychom v tom hledali hlubší záměr. Rozeznat tento záměr, rozeznat tu boží řeč mezi všemi hlasy světa, to je určité duchovní umění. A duchovní život je vlastně život, který v nás kultivuje tuto schopnost naslouchání a porozumění, interpretace, tlumočení božího vzkazu.

Kdybychom do toho tlumočení promítali jen svá přání, svá očekávání, své strachy, své fantazie, tak se můžeme dostat do slepých uliček. Je třeba, abychom měli vnímavé srdce, rozumějící srdce. To je inteligentní víra, která čte mezi řádky, rozeznává, co je skryté, co není prvoplánové, co není na povrchu. Víra nás vede k tomuto čtení znamení času.

A to boží slovo, které je neseno proroky, proroky, kterým se často odporuje, kterým lidé nevěří, které lidi odmítají a zabíjejí… Na konci dnešního evangelia je citován Jan Křtitel, drsný muž pouště, který stojí na hraně mezi světem Starého zákona a světem Nového zákona. Ježíš o něm řekl to zvláštní slovo: Mezi těmi, kteří se narodili z ženy, není nikdo větší než Jan Křtitel, ale i ten nejmenší v božím království je větší než on. Jan ukazuje směrem do nového světa, který přichází s Ježíšem, do nového světa, který přichází ne v hluku, ne v moci, ale skrze lidské dítě, tím překvapujícím způsobem do zastrčeného kouta světa.

Ano, nad tím dítětem ve betlémské noci svítí boží hvězda. On je vrcholem božího slova, vrcholem té odvěké komunikace mezi Bohem a lidmi. Na jedné straně je lidské hledání smyslu, hledání onoho slova, smyslu, toho, co dává našemu životu hloubku. A na druhé straně je boží sebevyjádření. Lidské hledání a boží sebevyjádření se potkávají v jednom okamžiku, a plností božího sebevyjádření je událost Krista. Ta zahrnuje osobu Ježíšovu, jeho příběh, jeho učení, jeho činy, jeho smrt i jeho vítězství nad smrtí. To, čemu říkáme vzkříšení, znamená především to, že ten příběh je otevřený, pokračující ve víře křesťanů, pokračující liturgickými svátostmi, pokračující všude tam, kde lidé rozeznávají Krista, který k nám přichází v mnoha anonymních podobách.

Poslední soud, jak ho líčí 25. kapitola Matoušova evangelia, je velikým happeningem, kdy Kristus snímá svou anonymitu a ukazuje: „To jsem byl já, ten člověk, který chtěl vaši blízkost, vaši pomoc, to jsem byl já.“ Mnozí, kteří Krista nepoznali, ho přijali, a Kristus se k nim přiznává, takže událost Krista, která zahrnuje Ježíšovo učení a život, je vrchol božího sebevyjádření.

Kristus přichází a víra nás učí, že vzal na sebe lidskou přirozenost, vzal na sebe lidství, vzal na sebe naše člověčenství, a to znamená člověčenství každého z nás. Lidská přirozenost, na níž máme všichni svým lidstvím účast, znamená, že Kristus naplňuje lidství nejen lidství toho konkrétního Ježíše Nazaretského, ale z jeho lidství přichází ono světlo boží přítomnosti do lidství každého člověka. Proto je vánoční poselství univerzálním poselstvím, o kterém jsme v noci slyšeli, že je určeno pro všechny lidi, protože se týká opravdu všech. Týká se lidství každého člověka.

Je tam řečeno, že lidství každého člověka je svým způsobem božím sebevyjádřením a smysl našeho lidského života je najít to, jakým způsobem můžeme ono boží sebevyjádření vnést do našeho světa. Každý z nás je originální boží myšlenkou a kdyby Bůh nechtěl vnést do světa další svoji myšlenku, další paprsek svého nevyčerpatelného bohatství, my bychom se nikdy nenarodili. Do života každého z nás vložil Bůh určitý úkol, určitou myšlenku a je důležité, abychom tento úkol rozpoznali a naplňovali. Ano, boží myšlenka, která je vložena do bytí každého z nás, je něco, co poznáváme během celého našeho života.

Nemůžeme si tím být jisti, nemůže nám to být jasné v nějakém okamžiku. To se stále rozvíjí. Naše lidství, boží myšlenka vložená do jádra našeho lidství, se stále rozvíjí a pokračuje. Naše víra a duchovní život znamenají naslouchání a porozumění. Abychom porozuměli, proč nás Bůh postavil do této doby, do těchto rodin, do této situace, proč nám poslal do života tyto konkrétní lidi. Každý z nás má úkol, který je adekvátní konkrétní situaci, ve které se nacházíme. A Kristův příběh pokračuje v každém z nás.

Život každého z nás má být interpretací této boží myšlenky, této boží skryté přítomnosti ve světě, který se neustále rozvíjí. Vánoce jsou okamžikem zastavení, kde si uvědomíme ten nesmírný dar života. Dar, který je zároveň také náročným úkolem. Amen.