Moji milí, zamysleme se nejprve nad úryvkem evangelia, který jsme právě slyšeli. Tento velice známý text obsahuje několik rovin vyprávění. Na počátku je stručný záběr do světa velké politiky. Je jmenován římský císař Augustus a jeho dekret o sčítání obyvatel. Pak následuje detail, pohled do okrajové země říše, do Judska, do města Betléma, rodiště krále Davida. Tam je jádro vyprávění. Chudým lidem se za prekérních okolností na cestě narodí dítě. Je psáno, nebylo pro něj místo pod střechou, a tak se dítě narodí v chlévě. Řečeno dnešními slovy, Ježíš vstupuje do světa jako migrant a bezdomovec.

Pak se scéna vyprávění zase mění. Otvírá se do božského světla a zaznívá poselství z hůry. Adresáty radostné zvěsti, evangelia, nejsou císař Augustus ani učený rabíni, nýbrž pastýři, typičtí představitelé oněch lidí země, chudých a prostých. Oni jako první uslyší zprávu určenou pro celou lidskou rodinu: Narodil se vám spasitel a vykupitel, to znamená zachránce a osvoboditel. Nový David, nový král a slíbený mesiáš však nepřichází jako vojevůdce, nýbrž jako bezbranné dítě, odkázané na péči druhých lidí. Dítě se nám narodilo, syn je nám dán. Je nám dán jako křehký počínající život, svěřený do naší péče a odpovědnosti.

Lidové betlémy ilustrují a rozvádějí tuto scénu. Pastýři na tu zvěst odpovídají tím, že nesou pro dítě a rodiče své drobné praktické dárky. Pak se na scéně objevují další nečekaní hosté. O nich se zmiňuje pouze Matoušovo evangelium, pohanští mágové, mudrci z dalekých krajin Orientu. Ti nesou úplně jiné dary, symbolické dary. Kněží, levité, vykladači zákona tu chybějí. U jesliček se setkávají dvě různé cesty, které vedou do Betléma: prostota a moudrost.

Jednou mě při meditaci u Betléma napadlo, že tolik lidí v době moderní, v době novověku, ztratilo svoji cestu do Betléma. Zda to není výsledek toho, že naše civilizace se ocitla mezi tím, že ztratila prostotu a nedospěla k moudrosti. Tu prostotu, tu bezprostřednost, to je něco, co zřejmě bylo záležitostí lidí archaické doby, kteří vnímali skutečnost s jistou její posvátnou dimenzí. Tohle dnes zůstává dětem, ta schopnost žasnout, a také básníkům. Ale naše civilizace, která dospěla po osvícenství, které se tolik chlubilo svým dospělstvím, mnohé přinesla, ale něco také ztratila. My už žijeme v jiných strukturách vidění a vnímání světa.

Ale dnes je možná ještě další cesta. Ano, ta cesta prostoty, to byla asi to, co filozof Paul Ricoeur nazývá první naivitou. Spíše bych řekl první bezprostřednost. Tu bezprostřednost jsme ztratili, klíč od toho kouzelného světa jsme ztratili. Ale je tu ještě druhá cesta, cesta moudrosti. Už zmíněný Paul Ricoeur napsal, že ten druhý přístup ke svátnému vede skrze symboly, skrze porozumění řeči symbolů. Symbol je to, co odkazuje za sebe a nad sebe, co v sobě skrývá nějaký hlubší smysl. Řeč náboženství a řeč umění je řeč symbolů. Skutečnou moudrost je třeba rozeznat od pyšné a předstírané moudrosti těch, kteří se vydávají za majitele vší pravdy a všeho poznání, ať už ve vědě, politice nebo náboženství. Skutečná moudrost je vždy doprovázena pokorou a otevřeností. Moudrý člověk musí být vždy otevřen pro Boží překvapení. Bůh totiž vždy přesahuje naše představy, teorie a plány.

Mudrci z Matoušova vánočního vyprávění se domnívali, že předpovězeného nově narozeného krále naleznou v královském paláci, ale museli poznat, že jejich cesta vede dál a jinam, že jejich skutečnou destinací je stáj na okraji Betléma. K cestě do Betléma ve stopách mudrců patří i pokora uznat, že jsme mnohdy se mýlili a bloudili jako jednotlivci, jako civilizace i jako společenství víry. Všichni potřebujeme obrácení od cest své vůle, všichni potřebujeme trpělivost ve chvílích temných nocí, kdy hvězda, která nás orientuje, která ukazuje směr, je přikryta mrakem.

Slavíme dnes narozeniny knížete míru ve světě války. U mnohých vánočních stolů jsou prázdné židle. Pamatuju na své mnohé návštěvy Betléma, na setkání s palestinskými křesťany, na jejichž obydlí, školy, nemocnice, kostely a kláštery dnes dopadají bomby. Vděčím papeži Františkovi za statečné a pravdivé pojmenování toho, co se děje ve Svaté zemi, čímž na sebe uvaluje mnohou kritiku a zlobu. Nevíme, zda nadcházející rok, Svatý rok, přinese politiky slibovaný klid zbraní, ale víme, že i kdyby se to nakrásně stalo, hluboké rány ve vztazích mezi národy se budou hojit po celé generace.

Kéž společenství věřících slouží jako polní nemocnice, jak o nich mluví papež František. Onen šalom, který zvěstovali andělé svaté noci, je podobný jako dítě. Je to vzácný a křehký dar, který nám Bůh svěřil s důvěrou, že ho budeme rozvíjet a opatrovat. Bůh, v něhož věříme, není loutkovodičem za kulisami světa, na nějž bychom mohli delegovat odpovědnost za dění uvnitř našeho světa. Potřebujeme zralou víru v Boha, hlubokou, skutečnou víru pro tuto dobu. Boha, který nám svěřil dar svobody a volá nás k odpovědnosti. K odpovědnosti za to, jak s tímto darem zacházíme.

Jestliže Ježíš říká, že máme být jako děti, nemíní tím, že máme zůstat dětmi, že máme být infantilní. Že naše víra, naše náboženství, naše představy mají být infantilní. Máme se podobat dětem v jejich otevřenosti, spontaneitě, vnitřní svobodě, nezáludnosti, schopnosti žasnout, ale také v jejich schopnosti růst, zrát a učit se.

Křesťané tuto noc slaví víc než jen Ježíšovy narozeniny. Slaví tajemství vtělení, což znamená, že Bůh vchází do našeho světa, že naše lidství ve vší jeho křehkosti a zranitelnosti činí svým slovem, svým sebevyjádřením. Naše lidství, lidství každého člověka, je Božím sebevyjádřením. Slovo se stalo tělem, slovo vstupuje do lidství, dává lidství nový rozměr, dává lidství jeho nezaměnitelnou hodnotu a důstojnost. Ano, i toto je dar vánoční noci, i toto je ten velký apel svaté noci. Lidství se stává Božím sebevyjádřením.

To drama vtělení, ten dar Božího vstupu do lidských dějin je cosi, co stále v dějinách roste. Je to stále tentýž Kristus, který ale hlouběji a hlouběji chce proniknout do toho těla lidství. Chce proniknout do našich dějin, do naší společnosti, do naší kultury. Ano, ta moderní doba, ve které se ztratily mnohé klíče k cestě do Betléma, ta už pominula. A není možné se vracet do premoderní doby, ale je to naše postmoderní doba, doba přechodu je jakýmsi otevřením pro dobu zralejší, pro dobu, která bude mít pro Krista místo pod střechou, pro dobu, která nově objeví význam tohoto vánočního daru. Kristus je jako největší dar, který je dán lidstvu, jako světlo, které má ozařovat všechny ty temnoty, které se valí na svět.

Ano, o Vánocích jdeme ke zdroji. Ne se sentimentalitou, ne s nějakou sladkou zbožností, ale s otevřeným srdcem. Z tohoto velikého zdroje vánočního tajemství máme čerpat naději. Naději, kterou potřebujeme pro tento svět. Naději, která je vždy křehká, malá, zranitelná, ale která musí růst. Učiňme v ní prostor ve svých životech. Amen.