O té vánoční noci jsme rozjímali o Slovu, které se stalo tělem, o dítěti, o Ježíši. Tahle první neděle po vánoční noci nás vyzývá, abychom se také dívali okolo toho dítěte, na ty lidi, kteří jsou kolem něj, kteří se kolem něj pohybují. Jedná se vlastně o jeho rodinu. Víte, člověka to na prvním místě možná nutí až k úsměvu, vědomí toho, že vlastně Bůh sám chtěl rodinu zažít. A přivádí nás možná k úžasu, že si k tomu vybral rodinu tak, řekněme, anomální nebo komplikovanou, která se tak moc liší od těch našich rodin. Je tam panenská matka, adoptivní otec a syn, který je vlastně Bohem.

A přesto, když se díváme na tuhle rodinu, vidíme, že zažívá podobné dynamiky jako každá rodina. Jak píše italský biblista Enzo Bianchi, jedná se o rodinu skutečně jedinečnou, která se nepodobá žádné lidské rodině. Ale to, co prožila, je lidské, velmi lidské. A jako taková se týká každé z našich rodin. Je tedy vlastně takový podivný paradox, že církev, kterou bychom si představovali jako jakousi tu konzervativní instituci – a přiznejme, mnohdy také je – navrhuje jako vzor právě tuhle rodinu, která byla všechno možné, jenom ne taková, která by zapadala do těch našich běžných škatulek. A je to možná paradoxně právě proto, že pohled na ni nám nejlépe pomůže to tak často omílané a skloňované slovo „rodina“ osvobodit od jakéhosi nánosu těch podivných ideologií, které ji za ta staletí ušpinily.

Dnes je sama idea rodiny podle mnohých v krizi. A mnohým se zdá, že samotná rodina je jakýmsi kulturním dědictvím nějakých nás katolických dinosaurů, kteří si představujeme poslušné manželky, hejna dětí a otce jako hlavu rodiny, možná s doutníkem a s kloboukem v ruce. Pokud jde o takový či podobný model rodiny, o kterém i dnes ještě hodně blouzní různí aktivisté, tak ten už v podstatě neexistuje. A nezničil jej ten dekadentní západ, jak se nám také snaží sugerovat. Rozbil a zničil jej paternalismus, nesvoboda a podmanění žen, násilí, mnohdy také alkohol a vlastně také nemožnost mladých lidí vůbec v takovém prostředí žít a vyslovit svůj názor.

Jistě nesmíme z rodiny dělat nějaký mýtus nebo modlu. Musíme se mít na pozoru před ideologií, jež neslouží lidské lásce, ale samozvaným kontrolorům morálních řádů. Ježíšův Bůh se totiž velice nerad hlásí k něčemu nebo proti něčemu se odvolává, ale je rád, když se na něj myslí jako na „Boha s námi“. A nepotřebuje, abychom ho bránili nebo vnucovali společnosti, ve které žijeme. Možná je i svým způsobem uražen, pokud je námi nějakým způsobem instrumentalizován jako prvek v našich různých politických tahanicích.

Na druhou stranu nám zase jiní chtějí namluvit, že rodina je de facto už něco přežitého, že lepší jsou vlastně jakési jen dočasné vazby, někdy skutečně tak krátké jako videa na TikToku. A všechno je to jakýsi hymnus na možná citovou anarchii, neuspořádanost, možná na zklamání a rozčarování ze skutečné lásky, ale vlastně je to také o citové křehkosti, kterou zažíváme. A co na to všechno říká Bůh? Že lidé mají být spolu, že samota je prokletí, že je nesnesitelná. Protože sám při rozhovorech s mnoha lidmi si to moc dobře uvědomuji, ta touha po lásce, po dobru, po jakési stabilitě přebývá vlastně v každém z nás.

Je to bezesporu pravda. Jsme křehcí a ta dnešní afektivita je někdy až cynická. Možná zklamaná a rozčarovaná, tak se jí někdy bráníme, někdy ji popíráme a přitom všichni zároveň toužíme potom jednoduše umět snít s druhým člověkem. Budovat společný život. Vzájemně se podporovat, pomáhat si a být spolu. To je něco, co je zakódováno hluboko v našich srdcích. Možná právě toto je to podstatné. Uvědomit si, že manželství samo o sobě není nějakým smyslem, cílem, ale že manželé společně ten cíl a smysl hledají. A činí tak s vědomím, že vlastně ten jejich společný život je cesta, že je to neustálé stávání se, neustálá proměna.

A takto křesťanské manželství není nějaké usazení se, zahnízdění se v něčem. Naopak. Manželství je přece cesta. Je to dynamika par excellence. Jakési vnitřní nomádství, ale také společná pouť směrem k nebeskému Jeruzalému. Možná i ten dnešní příběh, kdy se Marie a Josef vlastně do Jeruzaléma vrátili společně, aby hledali Krista, je docela pěkný obraz, obraz společné pouti manželů.

A tak, ať se nám to líbí nebo ne, rodina je a zůstává srdcem naší životní cesty, naší výchovy, častým zdrojem mnoha bolestí, mnoha zklamání, ale díky Bohu také nesmírné radosti. Víte, já bych vás proto chtěl dneska pozvat místo těch klasických přímluv, které máme po vyznání víry, už teď k jakési společné modlitbě za rodiny.

Prosme společně, ať žádná rodina nezačíná náhodou, aby žádná rodina neskončila kvůli nedostatku lásky, aby manželé byli jeden pro druhého tělem i duší, aby nic na světě nerozdělilo vysněný pár, aby se nikdo nevměšoval do života ženicha a nevěsty a do jejich domova, aby je nikdo nenutil žít bez obzorů a aby žili s minulostí v přítomnosti jako naděje pro budoucnost.

Prosme, ať rodina začíná a končí tím, že jde svou vlastní cestou, ať muž nese na svých bedrech milost být otcem, ať je žena nebesem něhy, přijetí a vřelosti, a kéž děti poznají sílu lásky. Prosme, ať mají manželé sílu milovat bez míry, a kéž nikdo neusne, aniž by požádal o odpuštění a aniž by ho dal. Aby manželé a manželky neztratili jeden druhého ani své děti, aby žárlivost nezabíjela jistotu vzájemné lásky.

A prosme, aby na nebeské klenbě byla pro každou rodinu nejjasnější hvězdou naděje spásy, tady, teď i potom. Amen.