Moji milí, stalo se v posledních letech takovou nepsanou tradicí, že se náš kostel v tento den, ve svátek Svaté rodiny, stává takovým azylem pro mnohé, pro které je obtížné poslouchat kázání, která v mnoha kostelích v tento den zaznívají. Nebo aspoň zaznívala v době mého mládí. Jsem občas pokušený vydat se v převlečení za slepou žebračku po kostelích a poslouchat, co se tento den říká, jestli je to něco jiného než tenkrát. Tenkrát jsem slyšel něco, co vždycky bylo idylickým obrázkem Svaté rodiny, ale bylo zřejmé, že kazatel mluví o rodině, která se rozhodně nepodobala té Svaté rodině nazaretské. Spíše to byl obrázek středostavovské, buržoazní, spořádané rodinky 19. století s patriarchálním otcem, poslušnými dětmi a ideál světa, který prostě odešel. Bylo zřejmé, že velice pravděpodobně sám kazatel v takové rodině už nevyrostl a že mluví o něčem, co jde přes hlavu zkušeností většiny jeho posluchačů.

Ano, předesílám před závorku, že si nesmírně vážím všech, kterým se podařilo založit a uchovat harmonickou rodinu. Já sám jsem vyrostl v harmonické rodině, za což jsem strašně vděčný svým rodičům. Nemohu však nevidět, že rostoucí počet lidí takovou rodinu nemá. A to dokonce i mezi lidmi, kteří jsou pravidelnými účastníky bohoslužeb i v rodině církve. Roste počet lidí, kterým se z různých důvodů rodinný život nevydařil, kde manželství ztroskotalo. Roste počet lidí, kteří si uvědomili, že se narodili s jinou sexuální orientací, a strašně dlouho trvá, než církev přijímá tuto realitu, že i tito lidé mají svou přirozenou potřebu lásky, něhy a přijetí. Papež František proto dělá mnoho, ale v mnohém katolickém prostředí stále zůstávají předsudky, které jsou založeny na nesprávném čtení Bible. Tam, kde Bible odsuzuje to chlapcomilství a tak dále, má zřejmě na mysli to, co tehdy bylo součástí zejména řecké kultury, že lidé heterosexuální se uchylovali k homosexuálním vztahům, aby si zpestřili, tak říkajíc, svůj život. Ano, to je jistě něco špatného, ale nelze to vztahovat na lidi, kteří bez své vlastní volby přišli na svět s jinou sexuální orientací, a které je třeba přijmout a respektovat, a kteří mají v rodině církve mít své místo.

Jsou také lidé, kteří prostě neměli povolání k manželství a rodině, protože i toto je povolání. Stejně jako je duchovní povolání k celibátnímu životu, tak existuje také povolání k rodinnému životu. Jsou i lidé, kteří toužili po takovém prostředí, avšak nedostalo se jim ho. Tito lidé jsou součástí Božího lidu a já se vždycky bojím, aby to líčení idylické rodiny se nestalo něčím, co je bude zraňovat. Musíme se totiž jednou provždy vzdát představy, že existuje jakási přirozená ideální rodina pro všechny časy a pro všechny kultury. Rodina z doby biblické vypadala naprosto jinak než rodina moderní. Stejně tak rodina v Řecku vypadala jinak než rodina ve britské kultuře. Dnes rodina ve Francii je něco jiného než rodina v Africe nebo v Asii. A rodina středověká byla zase něco jiného než rodina 19. století. A i ta rodina 19. století, která v běžném katolickém povědomí zůstala jako ideální, asi v realitě nebyla zdaleka tak ideální, jak čteme v románech Dumase, Tolstého, dramatech severských autorů a tak dále.

Ano, rodinný život je dar a úkol, ale musíme myslet i na ty, kterým se ten harmonický rodinný život nezdařil a pro které právě církev by měla být přijímající rodinou. Čili to, co dnes často slyšíme, mnohé ty pochody za rodinu a spolky pro rodinu, jsou spíše výrazem určité ideologie než opravdové lásky a porozumění lidem hledajícím partnerství a blízkost. Myslím si, že to je věc, kterou je třeba změnit. Představa o ideální přirozené rodině je často ahistorická.

Ano, Bůh stvořil lidství ve dvou nezaměnitelných a vzájemně kompatibilních verzích – mužství a ženství. Ale existují samozřejmě lidé, kteří mají s ohledem na fyziologii jiné vyhranění svého lidství. Jsou lidé, kteří se narodili s jinou strukturou, která je svou sexuální orientací. A je také potřeba rozlišovat sexualitu ve smyslu biologického určení a toho, čemu říkáme gender, tedy určitou kulturní roli mužství a ženství. Jestliže biologická danost je svého druhu daností, sociální role mužství a ženství, tedy gender, se v dějinách a v kultuře proměňuje. Není důvod, abychom, když se mluví o genderu a genderových studiích, tímto záležitostem propadali zmatku či je proklínali. Bohužel se to v mnoha kázáních děje, kde se snášejí hromy a blesky na genderová studia, ale autoři, kteří se těchto výkřiků dopouštějí, zpravidla nemají nejmenší ponětí o tom, co genderová studia znamenají. I tady je velký prostor pro nový dialog mezi teologií, reflexí křesťanské víry a tím, co nám říkají přírodní a biologické vědy, ale i dějiny a dějiny kultury o tom, jak se rodina, rodinné vztahy a role mužství a ženství v dějinách proměňují.

Jsou věci, kde nemůžeme kopírovat to, co vyčteme v Bibli. Konec konců i Bible sama vznikala v průběhu více než tisíce let a je obrazem určitého typu společnosti, který je zakotven v určité dějinné chvíli a v určité kultuře. Proto nemůžeme s Biblí zacházet jako s nějakým předpisem pro záležitosti čistě kulturní. Je třeba vždy rozlišovat, a proto je tady teologie a církev, aby rozlišovala to, co je trvalou výzvou pro lidský morální život a co je obrazem určité doby vzniku těch textů. Jedním z největších nebezpečí pro náboženství v naší době je fundamentalismus, tedy prvoplánové, primitivní a doslovné čtení textů. Ty texty jsou nám dány k tomu, abychom o nich přemýšleli ve svém srdci. To je mariánský přístup, to je to, o čem jsme dneska četli v Evangeliu. Maria ty věci uchovávala ve svém srdci a přemýšlela o nich. Tak jsou nám dány i biblické texty. Ne jako jednoznačné předpisy, které platí v každé době mechanicky, ale musíme je uchovávat ve svém srdci a přemýšlet o nich. Boží slovo hledá hlubinu našeho srdce, hledá schopnost o něm přemýšlet a meditovat ve světle Božího ducha.

V textu, který jsme právě slyšeli, je to jeden z mála textů, které mluví o Ježíšově dětství. Dnes víme, že mnoho těch vyprávění má spíše charakter legend než charakter přesného kronikářského popisu. Jsou to texty, které se snaží vysvětlit určitým typem vyprávění hlubokou teologickou pravdu. Když mluvíme o tom, že se Ježíš narodil v Betlémě, rodišti krále Davida, tím se především říká, že Ježíš je nový David. Když se setkáváme v jednom z evangelií s legendou o útěku Svaté rodiny do Egypta, je to spíše ilustrace toho, že Ježíš je chápán jako nový Mojžíš, který vyvede z Egypta svůj lid. Nejsou to kronikářské záznamy, ale určité texty. Nejhlubší smysl je v tom, že souvisí s některými obrazy Starého zákona a ukazují tuto souvislost mezi Ježíšem a velkými postavami Starého zákona. Tento způsob čtení biblického textu je důvodem existence biblických studií, biblické exegeze, teologických fakult a tak dále.

Evangelijní texty se soustředí pouze na kratičké období okolo Ježíšova skrytého života. To nejvlastnější, co přinášejí evangelia, je líčení toho krátkého úseku Ježíšova veřejného života po jeho křtu a veřejném vystoupení. To trvalo možná rok, možná tři roky a evangelia hovoří především o tomto. Z předchozího Ježíšova života máme jen několik obrazů a jeden z posledních je právě text, který jsme četli. Vyprávění o Ježíšovi, který zůstává jako třináctiletý v chrámu. Třináct byl věk, kdy byl chlapec v židovském prostředí chápán jako dospělý, jako ten, který může přečítat Toru v synagoze. Tento drobný vhled do nazaretské rodiny nám překvapivě ukazuje konflikt ve Svaté rodině. Je to něco, co poopravuje idylický obraz Svaté rodiny jako prostředí neustálého milostného vrkání. I tam je prostor pro nedorozumění. Ježíšovi rodiče mu vyčítají: „Proč jsi nám to udělal?“ Nerozumí tomu, co jim odpovídá. Ano, i v rodinách velmi dobrých může být něco jako nedorozumění, konflikt, neporozumění. I tam je třeba trpělivosti. Trpělivosti dětí vůči rodičům a rodičů vůči dětem. Jsem velmi vděčný za to, že tento text ukazuje, že konflikt může být i ve Svaté rodině. Rodina není svatá tím, že tam nejsou konflikty a nedorozumění, ale tím, že dovede s těmito věcmi zacházet způsobem, který není zraňující a destruktivní.

Tak možná v tento den prosme za rodiny. Prosme za to, aby v rodinách byla láska a porozumění. Prosme za to, aby v rodinách byla trpělivost. Prosme za to, aby v rodinách byla věrnost. Prosme za to, aby rodiny nebyly uzavřené do sebe, ale byly otevřené i pro ty, kteří tu rodinu nemají. Je to dobrý zvyk, zvláště o Vánocích, že se rodiny rozhlížejí po svých blízkých příbuzných a sousedech, kterým ta rodinná blízkost nebyla dána. Takže snad tolik k meditaci nad vánočními texty. Ano, i toto je jeden aspekt Vánoc. Prosme za rodiny a prosme za církev, aby byla rodinou pro všechny lidi. Amen.