Moji milí, první neděli po slavnosti Narození Páně slavíme svátek Svaté rodiny. Stalo se už takovou tradicí, že na tento svátek se náš kostel, naše pražská akademická fara, stává jakýmsi azylem pro ty, kteří nemohou moc poslouchat kázání, jež často v ten den v kostelech zaznívají, tak jako jsem je kdysi těžko poslouchal já. Mám na mysli především taková kázání, která líčí idealizovaný obraz rodiny nazaretské jako jakýsi ideologický příklad pro rodinu dnešní doby. Vždyť to jsou věci těžko srovnatelné.

Já předesílám, že si hluboce vážím mnoha křesťanských rodin s mnoha dětmi, pokud v nich vládne opravdová láska a pokud jsou opravdu onou „církví v malém“, jak o tom hezky psal sv. Jan Pavel II. Nemohu však ignorovat fakt, že to, co v mnoha kázáních a křesťanských periodikách se oslavuje jako tradiční rodina, je spíš ten zidealizovaný model patriarchální středostavovské rodiny 19. století, model, který z našeho světa odchází. Prohlašovat určitý, dějinně a společensky podmíněný tvar rodinného života za přirozený, pro vždy platný, pro všechny společnosti a kultury závazný, je důsledek zjednodušeného ideologického myšlení, které se rozchází s realitou.

Mužství a ženství jsou jistě nezastupitelné komplementární verze lidství, avšak s nimi spojené společenské role, tedy to, co odborně nazýváme gender, se v dějinách dotváří a přetváří. Jinak vypadala rodina v době starozákonních patriarchů, jinak v Řecku, jinak v judaismu, jiná byla ve středověku, jiná v moderní Evropě, jiná v dnešní Africe či Asii. Zatímco v době omezené sebestřednosti kultur, včetně naší, bylo možné naivně ten vlastní model považovat za jedině možný, správný, nadčasový, v dnešním světě, který se stále více pluralizuje, se setkáváme a budeme se stále více setkávat na jednom místě s mnoha podobami rodin, ale i s jinými formami lidského soužití. Obrovské civilizační změny, které brzy nastanou, v souvislosti s uplatněním nových technologií a novou strukturou práce a zaměstnanosti, se promítnou do všech sektorů společnosti.

Rodina je jeden ze společenských systémů, které se navzájem ovlivňují. Současná radikální feminizace západní společnosti má samozřejmě dalekosáhlé důsledky. Jedním z nich jsou žhavé debaty o postavení žen v církvi. Tak tomu bylo i na nedávném synodu v Římě. Většina církví vzala na vědomí poznatky přírodních i společenských věd o lidské sexualitě a vzdala se dřívější demonizace a marginalizace sexuálních menšin, které vyplývaly z předsudků kulturních stereotypů a také z fundamentalistického a primitivního čtení posvátných textů. Pastorační důsledky toho nového poznání se však prosazují nesnadno. Vzpomeňme na odpor k nedávnému dokumentu Svatého stolce o péči o homosexuální partnerství.

Když se zmiňuje nárůst fašizujících skupin mladých mužů, toužících po rehabilitaci romantického ideálu mužnosti, uvědomujeme si, jak důležitou pozitivní roli může hrát například křesťanské hnutí „Chlapi“, rozvíjející mužskou spiritualitu, ale bez nostalgie po premoderní chlapácké společnosti. Je nejvyšší čas, abychom v rámci vzájemného synodálního naslouchání přestali naříkat, lacině moralizovat nebo dokonce apokalypticky strašit při pohledu na současné společenské transformace. Je nutné zodpovědně hledat křesťanské odpovědi na nové problémy.

To, že do nedávné doby široce přijímaný model tradiční křesťanské rodiny je v krizi a že tu krizi nezastavíme úsilím vrátit se do světa, který už neexistuje a v té idealizované podobě vlastně nikdy nebyl, je snad široce zřejmé. Ten model rodiny se nedá vrátit zpátky, a pokud se o to někteří křesťané pokoušejí, mnohdy to končí rodinnými tragédiemi. Naopak je třeba vděčně přijmout mnoho věcí, které se o těchto paradigmatech změnily. Patří k nim uznání důstojnosti žen, základní předpoklad jejich plného uplatnění ve společenském a profesionálním životě, chápání rovnoprávného partnerského vztahu a nikoli podřízenosti a uctivé poslušnosti.

To jsou vše velké plody vývoje západní společnosti, které bychom neměli obětovat fundamentalistickému kopírování poměrů, o kterých vypráví Starý zákon. Ostatně, když čteme Písmo skutečně pozorně, najdeme také doklady o tom, že i v těch biblických dobách rodinný život zdaleka nebyl vždycky tak idylický a spořádaný, jak nám to líčí ta kýčová, romantizující kázání. Kde se čte v tento rok na svátek Svaté rodiny, čteme o konfliktu ve Svaté rodině, když se Ježíš ztratil svým rodičům: „Dítě, co jsi nám to učinil,“ říká Josef, „tvá matka i já jsme tě s bolestí hledali.“ A Ježíš nemohl plně vysvětlit svým rodičům, co činí a proč to činí, protože ve Svaté rodině mohlo být něco takového jako nedorozumění a konflikt.

Svatost rodiny není dána tím, že tam neexistují žádné rozdíly názoru a konflikty, nýbrž tím, jak se k těm napjatým situacím lidé stavějí – jestli jsou rodiče schopni respektovat tajemství svého dítěte, jestli dospívající, i když se cítí povolán k věcem, které překračují rodinný horizont, je přesto schopen uprostřed té rodiny žít, aniž by své rodiče ustavičně zraňoval a provokoval. Z obou stran jsou schopni někdy ustoupit svých nároků a dívat se očima druhého.

Každoročně na svátek Svaté rodiny opakuji varování, abychom v kulturních válkách za rodinu, v pochodech za život, rodinné hodnoty, nepřehlédli lidskou situaci a důstojnost těch, kteří rodinu a děti z nejrůznějších důvodů nemají. Těch, jejichž manželství se rozpadla, těch, kteří byli opuštěni svými partnery, těch, kteří mají jinou sexuální orientaci a přesto mají přirozenou potřebu partnerství a intimity, nebo těch, kteří v sobě nenašli dost odhodlání nebo prostě neměli to štěstí, aby našli vhodného partnera. Takových lidí je mezi námi stále více a právě v církevních společenstvích je jich víc než jinde. A my nesmíme dopustit, aby se mezi námi cítili jako lidé nižší kategorie. I na ně bychom měli, my kazatelé, o dnešním svátku pamatovat, aby lidé s námi o posvátnosti rodiny nedrtili, protože má-li být církevní společenství duchovní rodinou, pak tato rodina musí být otevřená také pro ně.

Jsem nesmírně vděčný papeži Františkovi, že na ně myslí a zastává se jich proti dnešním zákoníkům a farizeům, kteří pro lpění na liteře zákona přehlížejí lidské problémy a bolesti, kteří v těžkých nestandardních situacích chladně ukládají těžká břemena, když se sami ani prstem nedotknou. Tyto dnešní farizeje přivádí k hněvu postoj papeže Františka, který zdůrazňuje princip milosrdenství. Jeden z nich napsal proti papeži Františkovi pamflet s názvem „Milosrdenství bez pravdy“. Na tuto sugestivní otázku musíme odpovědět protiotázkou: „Pravda bez milosrdenství?“

Kritici papeže Františka, který v Ježíšově duchu staví pravdu lásky a života nad pravdu paragrafů zákona, připomínají Jóbovy přátele, jejichž postoj skvěle popsal Richard Rohr. Cituji: „Jóbův příběh ukazuje, že Bůh nemůže být opravdu poznán před teologií a právo. Jóbovi náboženští přátelé a poradci mají správnou ideologii, správnou teologii, ale žádnou zkušenost. Mají myšlenky o Bohu, nikoliv ale lásku k Bohu. Věří ve svou teologii, Jób věří v Boha jejich teologie. To je velký rozdíl. To je informace, to druhé moudrost.“ Tolik citát Richarda Rohra.

Přátelé, myslíme na rodiny, modleme se za rodiny, pomáhejme rodinám a snažme se také o to, aby církev byla chápavou a vstřícnou matkou pro všechny lidi ve všech životních situacích. Amen.