Moji milí, přijměte z naší pražské akademické farnosti upřímný pozdrav a přání vánočního pokoje.

O slavnosti Kristova narození čteme především dva známé novozákonní texty. Oprostřed svaté noci úryvek z Lukášova evangelia a ve dne pak hymnický prolog evangelia svatého Jana. Oba texty hovoří o stejné události, avšak úplně jiným způsobem. Lukášovo evangelium vypráví zdánlivě všední příběh o tom, jak se chudým lidem narodilo dítě. Teprve při pozornějším čtení si všimneme, že evangelista rámuje tento příběh do širšího kontextu. Nejdříve je to kontext velkých dějin, připomínají se vládaři té doby a císařský dekret o soupisu obyvatel Římské říše. A na konci vstupují do příběhu nebeské chóry, andělský hymnus chvály a poselství pokoje a harmonie mezi nebem a zemí, Bohem a lidmi, šalom.

Naopak celý prolog Janova evangelia je slavnostní hymnus o kosmickém dění, básnicko-filozofický výklad počátku všeho míra. Někteří badatelé považují tento text za mystickou interpretaci básně o stvoření, kterou čteme na počátku Starého zákona. Na otázku po arché, neboli počátku a původu všeho, tedy na otázku, kterou si kladli předchůdci řecké filozofie, evangelium odpovídá mnohoznačným pojmem logos. Pojem logos bývá nejčastěji překládán jako slovo, ekvivalent hebrejského slova dábar. Dábar i logos mohou být také překládány jako událost, aby se naznačila dynamika toho, o čem ty pojmy vypovídají. Ve starozákonních textech, ale i v novozákonní zprávě o vstoupení na Křtitele, se píše o tom, že slovo se děje, slovo se událo k prorokovi. Prorok slyší Hospodinovo slovo a zvěstuje ho, tlumočí, předává, vyřizuje. Často tím na sebe bere velké riziko, protože lid mnohdy to slovo nechce vůbec slyšet. O Ježíšově matce dvakrát čteme, že ta slova nebo ty události, ty věci uchovávala ve svém srdci. Ve vnímavém srdci se události stávají slovem, objevuje se jejich smysl.

Erasmus Rotterdamský tu slavnou větu Janova evangelia, tu první větu proroku, nepřeložil jako „na počátku bylo slovo“, in principium erat verbum, ale in principium erat sermo. Na počátku byla promluva, byla řeč, bylo kázání. Už dílo stvoření, které stále pokračuje v evoluci vesmíru, je neustálým Božím kázáním. Už dílo stvoření je promluvou Boží, krása přírody, je Boží slovo k nám, které bychom neměli přeslechnout či přehlédnout. Vnímavost vůči kráse je jednou z podob víry, otevřenosti vůči Boží skutečnosti.

Ovšem, dějiny spásy. Cesta Božího slova dějinami pokračuje. Slovo nesou proroci, vykladači Božího sebevyjádření v současných dějících se událostech. Křesťanství učí, že vrcholem Božího sebevyjádření je událost Krista, Ježíšovo lidství, jeho osoba, jeho příběh, jeho život a smrt. A zejména to, čemu říkáme vzkříšení, totiž skutečnost, že událost Ježíš pokračuje a že jeho přítomnost v lidských životech tajemně roste. Církev je symbolem, znamením, poukazem této dynamické přítomnosti Krista v lidstvu.

Vánoční zvěst o vtělení Božího slova je ovšem výpovědní nejen o lidství Ježíšově, v němž podle slova sv. Pavla přebývá všechna plnost božství, nýbrž o lidské přirozenosti jako takové, o lidství jako takovém, o lidství každého člověka. Jestliže Boží slovo, Boží jednorozený vzalo na sebe lidskou přirozenost, darovalo tím našemu člověčenství nezrušitelnou hodnotu a důstojnost. Chceme-li opravdu křesťansky chápat a slavit vánoční svátky, pak si uvědomíme, že nejsou jen připomínkou Ježíšových narozenin, nýbrž také závazkem chránit a rozvíjet lidskost, vlastní lidskost, a také rozvíjet a chránit hodnotu každého lidského života, každé lidské osoby.

Amen.