Moji milí, nejprve se vrátíme k tomu krásnému verši Bohuslava Reynka, Advent čtvrtá neděle: „Proč si tady, anděle?“ Tak kam potom odcházejí ti andělé? Znám lidi, pro které andělé jsou jejich důvěrní přátelé, a andělé mají své místo v jejich typu zbožnosti. Myslím si, že dneska je to spíš výjimka, zejména v mladší generaci. Když se dnes setkáváme s anděly, tak jistě na mnoha místech Písma a také ve výtvarném umění. Kdybychom si tady spočítali všechny ty andělíčky okolo, tak bychom se nedopočítali, zejména v tom barokním, ale nejenom barokním umění, jsou andělé na každém kroku.

Ale v té naší zbožnosti je pro ně ještě nějaké místo po reformaci, jak Lutherově, tak i katolické reformaci. Vlastně byl položen důraz na osobní vztah ke Kristu, na osobní víru, aby se tím víra vyvedla z velice složité struktury středověké zbožnosti. Tam andělé měly svoje úžasné místo. Když se díváte na portály gotických katedrál, vidíte to, co je vlastně výtvarnou ilustrací díla plného záhadného mystika Dionýza Areopagity, který psal o nebeské hierarchii, hierarchii andělských řádů, které odpovídá ta pozemská hierarchie, hierarchie církve a pak ti vládcové, křesťanští. Tohle všechno, tenhle tajemný řád nebeský a pozemský, je portrétován zejména na těch gotických katedrálách. No ale to je svět, který je už minulostí.

Já si vzpomínám na jeden nedávný dokumentární film o mladých jezuitech v České republice. Řada z nich tady sloužila a slouží. A ten film se jmenoval „Nejsme andělé, ale děláme jejich práci“. Myslím si, že je to hezké vystižení. To nás trochu vrací k jedné definici andělů, teologické definici, která je překvapivá a je u sv. Augustina, velkého učitele starověké církve. Na rozdíl od těch představ katechismových, že andělé jsou nadpřirozené bytosti, a samozřejmě to potom evokuje všechny ty fantazijní představy o těch okřídlených bezpohlavních bytostech, vznášejících se kdesi nad námi, Augustin říká prostě: anděl to není substance, podstata, ale je to ofícium, je to role, je to úkol. A ten úkol může být v něčem, co nemusí být nutně realizováno andělem, ale může se stát čímkoli. Tím andělem může být myšlenka, inspirace, nápad.

Sám mám určitou zkušenost. A jestli bych měl hledat zkušenost s anděly, tak jednak teda s mým andělem strážným. Na toho nedám dopustit, protože jsem se ocitl v životě v tolika situacích, kdy jsem si řekl, „já zase tak za moc nestojím, ale ten můj anděl strážný, ten je velmi schopný a vyvedl mě z velmi, velmi napjatých situací“ mnohokrát v mém dlouhém životě. Tak na anděla strážného nedám dopustit a s tím se kamarádím. Ale obecně ty představy o andělech mi byly hodně vzdálené, ale velmi mi pomohla ta definice. Ano, anděl to je především poslání. A jestli mám tedy ještě nějakou zkušenost s anděly, tak to jsou inspirace. Mnohé dobré myšlenky, které jsem v životě dostal, jsem skutečně chápal jako boží dar, ne jako něco, čím se můžu chlubit, co je výsledkem mého přemýšlení, studia a tak dále. Ano, asi člověk musí svým studiem, přemýšlením, meditací vytvořit takový úrodný prostor pro ty anděly, takovou přistávací plochu pro ty anděly, ale samo o sobě je to často překvapivý dar.

Ano, mám zkušenost, že skutečně ty nejlepší myšlenky, které jsem v životě dostal, přišly znenadání jako dar. Asi kdyby to popisoval biblický autor, kde v té staré literatuře není vlastně ta forma, která by popisovala to, co bychom dnes popsali jako psychologický jev, tak je to promítáno do určitých obrazů a ten vnitřní dialog je chápán jako dialog s andělem. Takže možná ty veliké myšlenky, které člověk dostal, a skutečně dostal, za něž musí děkovat, ne se kvůli nim vychloubat, to je asi to, co bylo také míněno slovem anděl.

A v Bibli se mnohokrát o lidech mluví jakožto o andělech. Člověk může dostat andělské poslání nést zvěst, napomoci komunikaci s Bohem. V knize Zjevení sv. Jana, v Apokalypse, nazývá pisatel biskupy prvních křesťanských obcí anděly. „Andělovi církve ve Filadelfii řekni to a to.“ A tyto anděly, ty biskupy, vidí velmi kriticky a někdy říká: „Opustil jsi svou první lásku, obrať se.“ Ale pořád je to pro něj anděl, má poslání anděla. Tak možná i my se snažíme ujmout té andělské role.

Jinak jsem vždycky říkal, že víra v anděly a démony má jeden dobrý aspekt, a to že si nepromítáme anděly a démony do lidí. Víme, že žádný člověk není anděl v tom smyslu, že by nenesl v sobě žádný stín. A zároveň, že žádný člověk není čistý ďábel, že v každém z nás se nějakým způsobem prolíná dobro a zlo. Ale přesto se člověk může někdy vzít na roli. Ano, byli jsme konfrontováni několikrát i v nejnovějších dějinách. A jsme konfrontováni s takovým opravdu zlem, které zasahuje strašně hluboce.

Včera jsme vzpomínali na jeden takový zásah zla, který se udál v Praze přesně před rokem. A dnes zase máme zprávy z Německa, a tak dále. Ano, jsou nějaké démonické síly, je něco temného, co za určitých okolností může člověka opanovat. Ale je také světlo z hůry, které nás může osvítit. Roznáší se v těchto dnech po farnostech betlémské světlo. Letos to mám samozřejmě spojeno, já jsem snad sedmkrát navštívil Betlém ve Svaté zemi a hovořil jsem tam s palestinskými křesťany. A vím, že na ně teď dopadají bomby na jejich domovy, na jejich školy, na jejich nemocnice, a je to hrůza.

Takže v našem světě jsou lidé, kteří se propůjčili zlu. A o to více je důležité, aby byli lidé, kteří se propůjčí té andělské roli. Kteří budou to světlo, to světlo těch drobných osvícení, které někdy dostáváme. Možná je dostáváme mnohem víc, než si myslíme. Možná ti boží andělé klepou na naši vnitřní bránu častěji, než si myslíme. A my to neslyšíme. Možná je třeba vyladit duši pomocí modlitby, meditace, probudit v sobě ticho, vyladit v sobě tu senzitivitu pro boží navštívení.

Bůh rozhodně nás oslovuje mnoha různými způsoby. A je hrozně důležité, abychom byli k tomu citliví. Ano, i ta andělská navštívení zdaleka nemusí vypadat tak, jako je to vymalováno na těch starých obrazech. Skutečně to někdy může být ta tichá myšlenka, která přichází do našeho světa a vede nás k něčemu dobrému. A nás to někdy překvapí, že dostáváme takovýto impuls osvícení, otvírá se nám určitá cesta.

Ano, to je možná to, o čem chtěli mluvit autoři, kteří k tomu používali obraz andělů. Možná ty klasické obrazy andělů okřídlených bytostí můžeme dát do závorky. Je to něco, co je opravdu spíše historickou drapérií, ale vždycky za tím obrazem je třeba hledat to, co ten obraz chce vyjádřit. A chce vyjádřit tu komunikaci s Bohem, tu tichou, nenápadnou komunikaci s Bohem.

Vánoce jsou také čas, kdy čteme o andělích, kteří zpívají glória, zpívají o slávě na výsostech Bohu, ale také o pokoji na zemi. A ten pokoj na zemi dnes potřebujeme vyprosit, potřebujeme se mu otevřít, potřebujeme být připraveni pro ten dar pokoje. Bůh může dávat svůj dar pokoje i uprostřed toho nepokojeného času. Takže se pokusme někdy v době vánoční, možná ty vlastní svátky, které může pohltit to s našimi společenskými povinnostmi, nezapomenout, že doba vánoční pro nás křesťany trvá až do svátku Křtu Páně, čili první neděle po Zjevení Páně, po Třech králích. Nemusíme veškerou vánoční poezii a všechny smysly Vánoc vyčerpat jenom na Štědrý večer. Možná i ty dny, které budou následovat, bychom si měli uchovat jako dny vnímavosti vůči andělským navštívením.

Tak vám přeji hodně velmi pozitivních andělů. Amen.