Víte, když se někdy procházím tady po Praze, skutečně můžu vidět, jak se na nás ty Vánoce valí. Se všemi těmi světýlky, těmi vločkami, někdy i těmi pseudokřesťanskými rituály. A v dnešní době také s tím starým dobrým Santa Clausem, který přijíždí na nákladě plném sladké limonády. Cukr nás přece dělá šťastnými. A svým způsobem, jako kdyby si podmaňoval toho někdy tak mdlého a nevýrazného betlémského chlapečka. Mezi všemi těmi světýlky a sněhovými vločkami ve výlohách obchodů neustále slyšíme jako refrén: „Jsou Vánoce, buďte šťastní a veselí.“ Děkuji pěkně, proč bych ale měl být zrovna šťastný a veselý? Říkejme to třeba těm, kteří zrovna před rokem ztratili své blízké při tom zločinu tady na Filozofické fakultě.

No a ten duch Vánoc odpoví jednoduše: Když si koupíš tento produkt, tuto věc, když se přizpůsobíš této normě, tak musíš být přece šťastný. Jaký mám ale důvod být šťastný, když mi každých deset minut v televizní reklamě naservírují to, co zaručeně potřebuji k prožívání krásných Vánoc? A přitom bohužel mnozí čtyřiadvacátého vlastně nebudou mít ani večeři. Protože pro mnohé až příliš mnoho tento svátek vlastně jenom prohloubí jejich utrpení. Proč by měli být šťastní, když jenom neustále vidí to, co vlastně nemají?

Odkud vlastně pramení skutečná radost, to skutečné štěstí Vánoc? Vzpomínáte si ještě na to, co jsme slyšeli od Pavla minulou neděli? Říkal: „Radujte se stále v Pánu.“ Kdybych vám teď řekl, buďte šťastní a radujte se v Pánu, vždyť mnozí z vás máte úspěšný život, práci, která vás naplňuje a dává vám i spoustu peněz. Vysněný dům či byt, krásnou a spokojenou rodinu. No a v konečném důsledku i ten obývací pokoj s velkým stromečkem a světly a tou správnou atmosférou Vánoc. Co mimořádného bych vám vlastně řekl? Co by to bylo za dobrou zprávu, za Evangelium, kdybych řekl, že Bůh dává pokoj lidem, kteří už vlastně šťastní jsou? Ne.

Novost Evangelia a ta neslíchaná zvěst je vlastně něco úplně opačného. Tohle je ta dobrá zpráva. Že každý člověk může naplnit svůj život. I když do toho jeho života někdy příliš mnoho prší. I když možná nejsme ti nejbohatší na světě a náš život je často plný různých bolestí. I když se nám zdá, že žijeme v pusté zemi bez poezie, můžeme zažít víc plnosti, než kdekterý král. Přečtěte si znovu ten příběh o setkání Marie a Alžběty z dnešního Evangelia. Z toho příběhu by se nám totiž měla až zatočit hlava. Mesiáš, ještě nenarozený, ale již přítomný v životě prosté a chudé Marie, se setkává se svým předchůdcem, prorokem, který je rovněž přítomen v lůně své matky Alžběty. Jeho příchod, jeho rozpoznání vyvolává obrovskou radost. Jásot a tanec. A tak Jan, ještě neznámé dítě, už prorokuje ne slovy, ale svým jásotem. V lůně své matky jásá podobně jako David před Hospodinovou archou.

Skutečně. Maria je nová archa. Archa, která obsahuje Boží přítomnost zde na zemi. Boží přítomnost, která může vstoupit do života každého z nás. A tak Vánoce znamenají znovu s úžasem objevit, že Bůh přichází a může převzít iniciativu v našem životě. Že může vstoupit do života každého člověka. A potom nám víra bude dávat radost. Protože věříme v tu bláznivou představu Boha, který se z lásky stává člověkem, jedním z nás. Aby nám odpustil naše hříchy, jak psali latinské církevní otcové. Aby nás učinil podobnými jemu, podobnými Bohu, jak psali východní církevní otcové. Ale aby nás učinil lidmi. Takovými lidmi, jak cítíme, bychom chtěli být.

Víte, toho čtyřiadvacátého tady nejsme a nebudeme proto, abychom u vánočního stromečku předstírali, že se Ježíš právě narodil. Bůh se přece už narodil před, jak věříme, více než dvěma tisíci lety. Zemřel, vstal z mrtvých a žije. Ano, žije. A může žít v životě každého z nás. Je tedy na nás, abychom v tomto čase, který je nám dán, v tomto více či méně uspokojivém životě, nechali Boha narodit se v našich srdcích. Právě tohle je ta dobrá zpráva Evangelia odeslaná každému člověku na Zemi.