Moji milí, promluvu na poslední adventní neděli zpravidla začínám veršem Bohuslava Reyneka: „Advent čtvrtá neděle, procitají andělé.“ Tak kde je najdeme dnes ty anděly? Zaprvé v mnoha biblických textech. Také víme, že andělé jsou oblíbeným motivem v dějinách křesťanského výtvarného umění. V našem kostele na všech těch obrazech a sochách je jich nepočítatelně. Zdá se, že dnes anděly najdeme spíš v galeriích, muzeích, kostelech ve starém umění než v spiritualitě dnešních křesťanů. Co pro nás znamenají andělé?

Vzpomínám si ale na název jednoho českého dokumentárního filmu o současných mladých jezuitech. Měl titul „Nejsme andělé, ale děláme jejich práci“. Tohle to připomíná pozoruhodnou definici andělů u svatého Augustina, církevního učitele. Je to definice, která se hodně liší od těch katechizmových představ, že andělé jsou především nadpřirozené duchovní bytosti. Augustin říká, že slovo anděl neoznačuje přirozenost, náturu, nýbrž ofícium, to znamená úkol, poslání, roli. Plnit roli anděla, božího posla, kterým může být například myšlenka, nápad, inspirace, nebo člověk. Často člověk má roli anděla, je označený jako anděl, jako boží posel.

Kniha Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) neváhá nazývat anděly biskupy, tedy správce křesťanských obcí, i když mnohé z těchto lidských andělů zároveň kritizuje a vážně napomíná. Porozumět biblickému a teologickému chápání andělů a dát jim nějaké místo v našem světě víry tedy předpokládá dát do závorky ty výtvarné podoby andělů jako okřídlených, bezpohlavních bytostí, vznášejících se kdesi nad naším světem. Hierarchie andělských kórů, kterým odpovídá pozemská struktura církevně-světské hierarchie, jak to vidíme na portálech středověkých katedrál nebo ve spisech některých středověkých mystiků, Dionýza Areopagity, to je svět, který už minul. To patří k obrazu světa, který už není.

Možná samo slovo anděl je však natolik obsazeno těmi obrazy minulosti, že ho budeme muset dát do závorky a najít jiné pojmy, abychom jimi popsali to, co pro náš postoj ke skutečnosti je důležité, totiž vnímavost pro množství forem komunikací člověka s tajemstvím, které nazýváme Bůh. Asi sem míří ta představa andělu, tato komunikace mezi lidmi a Bohem.

V naší době, v současné křesťanské spiritualitě, objevujeme význam a plodnost jednoho typu modlitby, která pochází z pokladu jezuitské zbožnosti, totiž modlitba Examen. Je to pravidelná reflexe toho, co se v nás v určitém časovém úseku odehrávalo. V modlitbě Examen, třeba na konci dne nebo na konci týdne, se snažíme zpětně projít to, co v nás a kolem nás se dělo a co to v nás zanechalo. Ptáme se, kdy a jak v oněch běžných nebo naopak nějakých nečekaných životních situacích k nám mluvil Bůh. Pokoušíme se znovu hlouběji, pozorněji číst text našeho života a snažit se porozumět jeho smyslu.

Přináší to nesmírně důležité plody. Z prožitků se stává zkušenost. Kritická sebereflexe vede k životní moudrosti. I v mezilidské komunikaci objevujeme možnost komunikace s Bohem. I skrze druhé k nám mluví Bůh. To je ostatně důležitý rys těch synodálních setkání, od nichž si dnes slibujeme obnovu našeho křesťanství. Je to chvíle kontemplace a zamyšlení, jak Bůh ke mně promluvil skrze to, co říkali ti druzí.

Kde dnes tedy hledat anděly? Ve způsobech komunikace s Bohem. Nepromarněme příležitost, kdy i my můžeme hrát roli andělů. Přinášet druhým to, co je přibližuje Bohu. Amen.