Moji milí, zamysleme se nejprve nad úryvkem Evangelia, který jsme právě slyšeli. Tento stručný, známý text obsahuje několik rovin vyprávění. Na počátku je stručný záběr do světa velké politiky. Je jmenován římský císař Augustus a jeho dekret o sčítání obyvatel. Následuje detail, pohled do okrajové země Říše, do Judska, do města Betléma, rodiště krále Davida. Tam je jádro vyprávění. Chudým lidem se za prekérních okolností na cestě narodí dítě. Je psáno, že pro něj nebylo místo pod střechou. Dítě se narodí v chlévě. Řečeno dnešními slovy, Ježíš vstupuje do světa jako migrant a bezdomovec.

Pak se scéna vyprávění zase mění. Otvírá se do božského světla. Zaznívá poselství z nebe. Adresáty radostné zvěsti, euangelion, evangelia, nejsou císař Augustus ani učenı rabíni, nýbrž pastýři, typičtí představitelé „lidí země“, chudých a prostých. Oni jako první uslyší zprávu určenou pro celou lidskou rodinu: „Narodil se vám Spasitel a Vykupitel,“ to znamená zachránce a osvoboditel. Nový David, nový král a slíbený Mesiáš, však nepřichází jako vojevůdce, nýbrž jako bezbranné dítě, odkázané na péči druhých lidí. „Dítě se nám narodilo, syn je nám dán.“ Je nám dán jako křehký počínající život, svěřený do naší péče a naší odpovědnosti.

Lidové betlémy ilustrují a rozvádějí tuto scénu. Pastýři na tu zvěst odpovídají tím, že nesou pro dítě a jeho rodiče své drobné praktické dárky. A pak se na scéně objevují další nečekaní hosté. Ty zmiňuje pouze Matoušovo Evangelium: pohanští magové, mudrci z dalekých krajin Orientu. Ti nesou úplně jiné dary, symbolické dary. Těží leviťé vykladači zákona tu chybějí. U jeslí se setkávají dvě různé cesty, které vedou do Betléma - prostota a moudrost.

Jednou mě při meditaci u Betléma napadlo, zda to, že tolik lidí v době moderní, v době novověku, ztratilo svoji cestu do Betléma, není výsledkem toho, že naše civilizace se ocitla jaksi mezi. Ztratila prostotu a nedospěla k moudrosti. Tu prostotu, tu bezprostřednost je něco, co zřejmě bylo záležitostí lidí archaické doby, kteří vnímali skutečnosti s její posvátnou dimenzí. Tohle dnes zůstává dětem - schopnost žasnout, a také básníkům. Ale naše civilizace, která dospěla po osvícenství, které se tolik chlubilo svým dosaženým dosahem, mnohé přinesla, ale něco také ztratila. My už žijeme v jiných strukturách vidění a vnímání světa.

Dnes je možná ještě další cesta. Ano, ta cesta prostoty - to bylo asi to, co filozof Paul Ricoeur nazývá první naivitou. Spíše bych řekl první bezprostředností. Tu bezprostřednost jsme ztratili, klíč od toho kouzelného světa jsme ztratili. Ale je tu ještě druhá cesta, cesta moudrosti. Už zmíněný Paul Ricoeur napsal, že ten druhý přístup ke svatému vede skrze symboly, skrze porozumění řeči symbolů. Symbol je to, co odkazuje za sebe a nad sebe, co v sobě skrývá nějaký hlubší smysl. Řeč náboženství a řeč umění je řeč symbolů.

Skutečnou moudrost je třeba rozeznat od pyšné a předstírané moudrosti těch, kteří se vydávají za majitele vší pravdy a všeho poznání, ať už ve vědě, politice nebo náboženství. Skutečná moudrost je vždy doprovázena pokorou a otevřeností. Moudrý člověk musí být vždy otevřen pro Boží překvapení. Bůh totiž vždy přesahuje naše představy, teorie a plány.

Mudrci z Matoušova Vánočního vyprávění se domnívali, že předpovězeného nově narozeného krále naleznou v královském paláci, ale museli poznat, že jejich cesta vede dál a jinam, že jejich skutečnou destinací je stáj na okraji Betléma. K cestě do Betléma ve stopách mudrců patří i pokora uznat, že jsme mnohdy se mýlili a bloudili jako jednotlivci, jako civilizace i jako společenství víry. Všichni potřebujeme obrácení od svých vlastních vůlí, všichni potřebujeme trpělivost ve chvílích temných nocí, kdy hvězda, která nás orientuje, která ukazuje směr, je přikryta mrakem.

Slavíme dnes narození knížete míru ve světě války. U mnohých vánočních stolů jsou prázdné židle. Pamatuji na své mnohé návštěvy Betléma, na setkání s palestinskými křesťany, na jejichž obydlí, školy, nemocnice, kostely a kláštery dnes dopadají bomby. Oceňuji papeže Františka za statečné a pravdivé pojmenování toho, co se děje ve Svaté zemi, kdy tím na sebe uvaluje mnohou kritiku a zlobu. Nevíme, zda nadcházející rok, svatý rok, přinese politiky slibovaný klid zbraní, ale víme, že i kdyby se to nakrásně stalo, hluboké rány ve vztazích mezi národy se budou hojit po celé generace. Kéž společenství věřících slouží jako polní nemocnice, jak o nich mluví papež František. Onen šalom, který zvěstovali andělé svaté noci, je podobný jako dítě v jeslích. Je to vzácný a křehký dar, který nám Bůh svěřil s důvěrou, že ho budeme rozvíjet a opatrovat.

Bůh, v něhož věříme, není loutkovodičem za kulisami světa, na něhož bychom mohli delegovat odpovědnost za dění uvnitř našeho světa. Potřebujeme zralou víru v Boha. Hlubokou, skutečnou míru pro tuto dobu. Boha, který nám svěřil dar svobody a volá nás k odpovědnosti za to, jak s tímto darem zacházíme. Jestliže Ježíš říká, že máme být jako děti, nemíní tím, že máme zůstat dětmi, že máme být infantilní, že naše víra, naše náboženství, naše představy mají být infantilní. Máme se podobat dětem v jejich otevřenosti, spontaneitě, vnitřní svobodě, nezáludnosti, schopnosti žasnout, ale také v jejich schopnosti růst, zrát a učit se.

Křesťané tuto noc slaví víc než jen Ježíšovy narozeniny. Slaví tajemství vtělení. To znamená, že Bůh vchází do našeho světa, že naše lidství ve vší jeho křehkosti a zranitelnosti činí svým slovem, svým sebevyjádřením. Naše lidství, lidství každého člověka, je Božím sebevyjádřením. „Slovo se stalo tělem,“ slovo vstupuje do lidství, dává lidství nový rozměr, dává lidství jeho nezaměnitelnou hodnotu a důstojnost. Ano, i toto je dar Vánoční noci. Toto je ten velký apel Svaté noci. Lidství se stává Božím sebevyjádřením.

To drama vtělení, ten dar Božího vstupu do lidských dějin, je něco, co stále v dějinách roste. Je to stále týž Kristus, který ale hlouběji a hlouběji chce proniknout do toho těla lidství, chce proniknout do našich dějin, do naší společnosti, do naší kultury. Ano, ta moderní doba, ve které se ztratily mnohé klíče k cestě do Betléma, už pominula a není možné se vracet do premoderní doby. Ale tato naše postmoderní doba, doba přechodu, je jakousi otevřeností pro dobu zralejší, pro dobu, která bude mít pro Krista místo pod střechou, pro dobu, která nově objeví význam tohoto vánočního daru.

Kristus je ten největší dar, který je dán lidstvu jako světlo, které má ozařovat všechny ty temnoty, které se valí na svět. Ano, o Vánocích jdeme ke zdroji, ne se sentimentalitou, ne s nějakou sladkou zbožností, ale s otevřeným srdcem. Z tohoto velikého zdroje vánočního tajemství máme čerpat naději, naději, kterou potřebujeme pro tento svět. Naději, která je vždy křehká, malá, zranitelná, ale která musí růst. Učiňme pro ni prostor ve svých životech. Amen.