Vážený a milý pane prezidente, paní rektorko, paní dekánko, CVS akademici, kolegyně a kolegové, vážení přítomní zde v akademické farnosti, i vy, kteří nás sledujete prostřednictvím médií,

dovolte mi, abych nejprve oslovil ty z vás mezi námi, kteří jste před rokem nedaleko odtud ztratili své nejbližší a nejdražší. Téměř půlstoletí mé kněžské služby, naslouchání lidským příběhům a ošetřování bezpočtu zranění lidských srdcí mě naučilo úctě k lidské bolesti a různým tvářím utrpení. Vím, že zejména ztráta dětí patří k těm nejbolestnějším. Bůh mě teď chraň před každou lacinou frází. Vy jste zakusili, že projít krajinou smutku, stínem smrti a pak se vrátit k obvyklému běhu života, je duševně i duchovně velmi náročný úkol. Vyžaduje svůj čas i chápající blízké. Hlubokou vnitřní bolest nelze rychle a povrchně vytěsnit pomocí uklidňujících léků.

Moderní doba zapomněla ke své škodě mnohé hojivé a usmířující rituály truchlení. V židovské tradici je Jahrzeit, bohoslužba den prvního výročí smrti, časem symbolického ukončení procesu truchlení. Jednou musíme své drahé propustit, dát jim svobodu odejít. To však neznamená na ně zapomenout. Znamená to vnímat, že jsou přítomni v našich životech jiným způsobem. Filozof Edmund Husserl napsal, že ti, které jsme milovali, vlastně ani neumírají. Cítíme, že se nám dívají přes rameno, zda schvalují nebo neschvalují naše jednání. Život lidských bytostí není materiální předmět, který je možné odložit do koše nebytí a zapomnění. Ti, kteří nás předešli, žijí v naší paměti a víra k tomu dodává ještě něco víc – naději, že každý z nás je stále a navěky ukládán do oné všeobsáhlé paměti bytí, kterou nazýváme Bůh. Důvěra v tuto nezrušitelnou paměť nám říká, že smrt není Bůh, není všemohoucí a proto nemůže mít poslední slovo. Z knihy, z níž často čteme, na tomto místě připomínám verš z Písně písní: „Lásku nemohou odnést ani vody potopy, nemůže ji zničit ani smrt.“ Láska nám dává naději, že smrt nemá a nesmí mít poslední slovo.

A nyní slovo k nám všem. Moderní doba otřásla mnoha tradičními jistotami, naše postmoderní doba otřásla i mnoha moderními jistotami, jistotami moderní civilizace. Víme, že ani dnešní člověk, vybavený veškerou mocí moderní techniky, není všemocný a chráněný před riziky našeho nebezpečného světa. Jsou tu nové války, nové pandemie nemocí, nové formy násilí a terorismu. Nemůžeme všechny dveře vybavit ochrannými rámy, trvale nosit neprůstřelné vesty a všechny kouty sledovat bezpečnostními kamerami. Musíme přijmout fakt, že žijeme v nebezpečném světě s mnoha nepředvídatelnými riziky. Není v naší lidské moci odstranit zlo ze světa. Není ani v moci naší lidské racionality zlo plně pochopit a vysvětlit. Jeden moudrý duchovní učitel řekl, že stejně jako mozek psa není schopen pochopit matematické úlohy, lidský mozek není schopen pochopit tajemství zla.

Chápu dobré důvody proč veřejnost neví skoro nic o pachateli masakru na naší fakultě. Nechceme, aby byla vymazána jména těch, kteří chtěli dostat svá jména a fotografie na přední stránky novin za cenu zločinu. Na druhé straně ale i to málo, co víme, je podnět k zamyšlení. Bylo by pro nás jednodušší si myslet, že to byl izolovaný čin šílence, spáchaný v pominutí smyslů nebo s úmyslem pomstít se konkrétním lidem. Ale ten člověk nebyl duševně nemocný, svůj čin dlouho pečlivě plánoval a kromě vlastního otce chtěl zabít co nejvíce neznámých lidí, kteří mu nic špatného neudělali. Diagnóza pachatelů takových zločinů, kterých ve světě bohužel přibývá, je podobná – deprese z pocitu osamělosti a nepřijetí, která samozřejmě nikoho neomlouvá, ale která vlivem řady okolností, osobních i společenských, může nabýt patologických forem, někdy i zločinné agrese a dokonce sebezničení.

Nelze se vyhnout úvahám o tom, co prudký nárůst depresí a osobnostních poškození zejména nejmladší generace vypovídá o společnosti a o duchovním klimatu naší části světa. Na přítomnost potenciálně nebezpečných jevů nás neupozorní žádné bezpečnostní rámy. My sami, každý z nás, musíme být citliví a vnímaví k potřebám a problémům lidí kolem nás, vytvářet v rodinách, sousedství, školách, na pracovištích klima skutečné blízkosti. Osamělost v davu a vnitřní žaláře v otevřených společnostech jsou toxické jevy. Technika, napsal Martin Heidegger, překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost.

Hledejme, ať už jsme lidé náboženští či nikoli, kulturu blízkosti, víru a naději pro život v tomto světě, žádnou ideologii, nejbližší zhradu a hlubokou víru a naději, která nám dává sílu vytrvat na straně dobra i ve světě plném lidské zloby, krutosti a násilí, která nám dává sílu žít, tváří v tvář mnoha paradoxům, tajemstvím a otevřeným otázkám.

Snažme se vracet do všech temnot našeho světa a našich srdcí paprsek vánočního světla a naděje. Věřím, že toto by nám chtěli vzkázat ti, na které dnes tady pamatujeme.