Zmínil jsem papeže Františka. Pro papeže Františka je sv. Josef velmi významná postava a snaží se ho trochu vyvést z toho stínu, který v běžné katolické tradici na Josefa vrhá ten veliký kult Panny Marie. Papež František uvedl jméno sv. Josefa také do kánonu mše. A právě tento úryvek evangelia Matoušova ukazuje, že při té velké události vtělení hraje svou roli statečnost nejenom Panny Marie, ale také statečnost Josefova.

Všichni známe evangelium, při kterém Maria říká své Fiat, stani se, stani se mi podle tvého slova. Toto statečné Fiat Mariino otevírá prostor, do kterého vstupuje Boží slovo a vstupuje v podobě lidského příběhu Ježíše Nazaretského. A toto Mariino statečné otevřené ano otvírá dveře tomuto ohromnému tajemství v dějinách spásy. Ale bylo třeba také ano, statečného ano Josefa, manžela Panny Marie.

Tohleto evangelium nám líčí vlastně veliké drama. Josef je konfrontován s tajemstvím, kterému nemůže rozumět. Jeho žena Maria je v požehnaném stavu a tam je psáno, že byl muž spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně. Možná bychom to mohli přeložit ještě radikálněji. Ačkoliv byl muž spravedlivý, nechtěl ji vydat pohaně, ale trestu, který tenkrát čekal ženy, které počaly dítě, které nebylo z tohoto manželského svazku. Ten trest byl ukamenování. A Josef stál před velikým dilematem.

Buď bude jednat podle spravedlnosti zákona a vydá Marii ukamenování, anebo poslechne hlas svého srdce, svou lásku, svou důvěru vůči Marii. A v tomhle dilematu mezi spravedlností zákona a láskou a důvěrou vůči tajemství, které přesahuje možnost jeho pochopení, se Josef nejprve rozhodl pro kompromis. Marii nevydá, ale také ji nepřijme. Nechá ji, aby skrytě odešla.

Tohleto jeho rozhodnutí není přijato Bohem. A Bůh k němu promluví a promluví k němu ve snu. Stejně jako starozákonní Josef, Josef egyptský, dostává Boží pokyny ve snu, tak také Josefa Bůh několikrát oslovuje ve snu. Starý svět i svět Bible rozuměl řeči snu. My jsme trochu tuhle řeč v naší moderní racionalistické době zapomněli. Některé směry psychologie se snaží nově najít tu hermeneutiku snů, porozumět řeči snové symboliky.

A to Boží slovo k Josefovi v té chvíli toho dramatického rozhodování: „Nebojí se, nebojí se, vezmi Marii a opatruj je. Opatruj i to, co ona nese pod svým srdcem, neboť je to Boží syn.“ A Josef posílen tímto snem dostává odvahu vzít Marii k sobě a postavit se za ni. Dostává ještě další sny ve chvíli, kdy přicházejí mudrci z východu, tak také i oni dostávají a dostává pokyn ději a chrání to dítě, Herodes usiluje o jeho život a Josef vstal, vzal Marii a odešel do Egypta.

Ano, možná můžeme říct, že tyhle příběhy jsou souborem nejrůznějších legend a těžko je tam rozlišit, co je legenda a co má nějaký historický základ. Ale to není to důležité. Důležité je to, co je to poselství, které nám písmo sděluje. Ano, někdy i řečí legend, která je blízko té řeči snů. Povzbuzuje nás, abychom po příkladu Josefa nebyli ve svých životních otázkách a křižovatkách prvoplánoví. Abychom neudělali rozhodování, které je zbrklé. Abychom se dovedli otevřít, co nám řekne Bůh v hlubině našeho srdce. A abychom byli odvážní přijmout Boží slovo, které se často vymyká tomu, co bychom na počátku očekávali.

Čili to rozhodování víry je rozhodování, které se koná v hlubině našich srdcí, v hlubině našeho svědomí, v hlubině našeho života. Je-li otevřena naslouchání Božímu slovu, naslouchání Božím tajemstvím. Ano, o Vánocích slavíme nejen narození Ježíše z Nazareta, ale slavíme příchod Božího slova do lidských dějin a do lidských srdcí.

Veliký mystik Angelus Silesius řekl: „Co by nám prospělo, kdyby se Ježíš tisíckrát narodil v Betlémě a nikdy se nenarodil v našem srdci.“ To velké tajemství vtělení je tajemství, které pokračuje. I my máme otvírat prostor, otvírat prostor našich životů, otvírat prostor našeho světa tomu přicházejícímu Božímu slovu. Ježíš jednou položil svým učedníkům otázku: „Nalezne Syn člověka, až znovu přijde, na světě víru?“

Představte si, kdyby Syn člověka nalezl na světě církev, ale nenalezl by víru. Nalezl by bohoslužby, ale nenalezl by víru. Nalezl by vánoční stromečky, koledy, ale nenalezl by víru. Nalezl by náboženské přesvědčení, ale nenalezl by víru. Víra je ještě něco hlubšího, ano. Vyjadřuje se skrze liturgii, vyjadřuje se skrze naše náboženské přesvědčení, ale i ještě něčím hlouběji, něčím, co se děje v hloubce našich srdcí, jestliže otevíráme Božímu tajemství.

A ten stálý příchod Krista do našich dějin, do našich životů má samozřejmě své prahy, své nové prahy. A takový práh prožíváme i dnes. Každá hluboká reforma církve – a takových reforem je v dějinách církve celá řada – svatý Augustin řekl: „Církev je sem per reformanda, stále se reformující.“ Takovou reformu prožíváme v dnešní době.

Strašně záleží na tom, jestli vezmeme vážně ta papežova slova, že synodální obnova církve je nový způsob, jak být křesťanem. Je nový způsob, jak být církví v tomto světě. Něco z křesťanství minulosti definitivně odchází do minulosti a umírá. A je třeba, abychom některé věci, které jsou určené k tomu, aby umřely, uměle neudržovali při životě. Ale zároveň musíme mít onu inteligentní víru.

Inteligentní víra není jenom víra intelektuálu. Inteligentní víra je víra, která dovede rozlišovat, číst mezi řádky, interlegere. A my jsme pozváni k tomu, abychom citlivě rozlišovali, co jsou ty věci, které musíme nechat jít do minulosti a co jsou ty věci, kterými Krista vnášíme do našeho světa plného hlubokých změn.

Ano, Kristus přichází teď také do našeho světa. Do toho světa, který je naplněn krvavými válkami. Do toho světa, který je zranitelný. My jsme si mysleli, že náš svět je svět, který je bezpečný, kterého se násilí netýká. A přesně před rokem jsme zažili, že naše životy jsou zranitelné i v tom bezpečném našem prostoru. Jsme často vystaveni nepochopitelnému náhlému násilí. A v tomto světě nám dáno žít.

V tomto světě nám dáno svědčit o Kristu. V tomto světě nám dán úkol hledat smysl, hledat naše místo. A právě akademické farnosti a místa, kde se setkávají mladí lidé, studenti, kteří stojí před úkolem studovat, přemýšlet, objevovat nové obzory, hledat nové odpovědi na staré otázky, právě ty by měly být laboratoří hledání smyslu. Hledání nových nosných způsobů, jak být přesvědčivě křesťany právě v naší době.

Nechejme čerpat z eucharistie, z našeho setkávání okolo oltáře, sílu a inspiraci Ducha Svatého, abychom žili přesvědčivé, věrné, živé křesťanství, abychom byli Kristovými světky. Každý z nás, život každého z nás má být určitým způsobem interpretací evangelia. A víte, že mnohdy žijeme v prostředí, kde lidé o evangeliu neví nic, než to, co si přečtou o křesťanství z našich životů. Jestliže nemají k dispozici jiné evangelium než náš život, naše svědectví.

To je samozřejmě něco velmi odpovědného. Ano, my máme být pro tento svět interpretací evangelia. Máme žít své křesťanství srozumitelně, věrohodně a tvořivě. Kéž nám Pán dá k tomu svou sílu. Amen.