Věřím, že si ještě vzpomenete na evangelium, které jsme četli minulou neděli a které bezprostředně navazuje na dnešní úryvek. To evangelium představilo na scénu osobu Jana Křtitele, který nás těmi adventními nedělemi, aspoň těmi dvěma, provází. Četli jsme o tom, jak se Jan, podobně jako mnozí jiní té doby, vlastně uchýlil do samoty pouště, mimo centra dění a mocné té doby. A tak vlastně na okraji těch světových dějin začal nový příběh. Příběh Jana, prostého člověka, který skutečně v samotě pouště začal sám u sebe a začal měnit sám sebe. A stejně tak, jako tomu bylo i u starodávných proroků, i k němu, jak jsme četli, přišlo nebo sestoupilo Slovo Boží.

Je to takový obraz toho úsilí, které je přítomno vlastně v mnoha, nebo téměř ve všech náboženstvích. Člověk hledá jakousi hloubku, můžeme ji nazvat i nějakým osvícením, nějakou vnitřní proměnou. V tom, co jsme četli a co jsme minulou neděli i dnes, můžeme vidět, že plodem téhle snahy, plodem tohoto osvícení, těchto nových očí, není to, že vidíme nějaké nové věci, které bychom předtím neviděli, ale že vidíme všechno to, co je tady a teď, vlastně novýma očima. Možná právě k tomu došel Jan na poušti. A také to, co ve svém kázání, o kterém jsme dnes četli, požaduje, je vlastně jen prostý nový pohled na ty každodenní povinnosti a starosti lidského života.

Co máme dělat, ptají se lidé. A ta Janova odpověď je možná překvapivá. On totiž dává jen velice prostou a zdánlivě obyčejnou radu, zcela odlišnou od těch velkých proklamací, které bychom možná očekávali, od těch radikálních rozhodnutí. Říká prostě: rozděl se s těmi, kdo jsou potřební, buď poctivý, nekrad a nebuď násilník. Všechno. A tak možná zůstáváme trošku zklamaní. Od člověka, který trávil čas v jakémsi osvícení, duchovním zápase na poušti, bychom možná čekali přece jen něco víc. Čekali bychom možná oběti, různé heroické asketismy, výzvy k návštěvám chrámu, zadržování svátků, zvláštních postů, umrtvování, zvláštních modliteb. Ale nezapomínejme, že to všechno jsou vlastně jenom nástroje k něčemu, k čemu nás Jan v tom úryvku pobízí — k větší lásce.

Jan totiž žádá pouze a jen velmi lidské jednání. Ostatně i Zachaeus po setkání s Ježíšem dává polovinu svého majetku chudým, a tak do jeho domu vstoupí spása. Nebo jeruzalémští Židé ve Skutcích apoštolů, kteří se stali křesťany, se rozdělí o svůj majetek a nikdo z nich nebude v nouzi. Zdánlivě prosté, jednoduché věci. My křesťané, stejně jako jiní věřící lidé, si často děláme starosti s mnoha věcmi, se zadržováním toho či onoho, různé pátky, modlitby a tak dále. To všechno jsou dobré věci, ale jsou to jenom nástroje. Zatímco Evangelium od nás žádá, abychom se dělili s potřebnými, byli poctiví a nelibovali si v násilí. Možná pak budeme jednat jako skuteční lidé. Evangelium nás totiž volá k tomu, abychom se stali opravdovými lidmi, takovými, jakými nás Bůh stvořil.

A ano, Jan má jednu velkou pravdu. Právě z takových zdánlivých maličkostí vychází skutečná každodenní změna našeho smýšlení a jednání. Možná i vám se stává stejně jako mně, že si představujeme, že jsme ve víře schopni jakéhosi nepravděpodobného hrdinství. To jsou všechny ty naše různá předsevzetí, sny a představy. Že pojedeme do Afriky, budeme tam jako dobrovolníci, a přitom nevnímáme třeba nějakého našeho souseda, někoho blízkého, který je v samotě a potřebuje naši pomoc. Nebo si představujeme, že odejdeme na týden do kláštera, tam budeme v tichu, a přitom si nedokážeme najít ani pět minut denně na modlitbu. Protože nemáme odvahu z toho našeho přeplněného kalendáře, plného zkoušek, vyškrtnout ani jeden bod.

Ne. Přátelé, Jan má skutečně pravdu. Dělejme dobře a poctivě to, co náleží k té zdánlivé všednosti každodenního života. Právě z toho se rodí hluboká změna v našich srdcích. Vždyť i dnes se stává hrdinstvím být prostý a poctivý člověk. Prorokem je ten, kdo dokáže být ke svým kolegům v práci a v rodině mírným a pokojným, ve světě, který je přeplněn žraloky. Jan tedy hlásá obrácení, které vyžaduje konkrétní změnu v každodenním životě. Změnu, která hluboce mění naše mezilidské vztahy a naplňuje nás štěstím a radostí.

A tak skutečně nakonec nezapomeňme, že tato neděle, která je v polovině adventní doby, se nazývá Gaudete — radujte se! Podle té antifony, kterou jsme sice dnes nečetli, adresuje Pavel křesťanům ve Filipech: „Radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se! Pán je blízko.“ Radujme se skrze tyhle maličkosti všedního dne. Blíží se Vánoce a my jsme pozváni, abychom znovu objevili tento základní postoj naší víry. Ne jako nějaké horečnaté úsilí, ale jako vědomí, že jsme vlastně radostí našeho Boha. A právě to by mělo náš život také naplňovat radostí, o kterou se pak dokážeme dělit s druhými.