Evangelium, kterému jsme naslouchali minulou neděli a které vlastně přímo předchází tomu dnešnímu, uvádí na scénu Jana Křtitele. Jan Křtitel, podobně jako to udělali třeba příslušníci různých kumránských komunit, se uchýlil do samoty pouště, mimo dosah mocných té doby. Minule jsme rozjímali o tom, že na okraji světových dějin začal nový příběh, příběh Jana, člověka, který v samotě pouště mění sám sebe. A stejně jako tomu bylo u dávných proroků, i k němu sestoupilo slovo Boží.

Je to obraz toho, že všechna náboženství svým způsobem hledají nějakou vnitřní proměnu, nějaké osvícení. Ale to není plodem podivných cvičení, ale právě nových očí. Nespočívá to v tom, že vidíme nové věci, ale že vidíme nově všechny věci, které zde už jsou. A tak to, co Jan ve svém kázání žádá, o čem jsme četli dnes, je nový pohled na náš každodenní lidský život. „Co máme dělat?“ ptají se lidé. Janova odpověď je možná překvapivá svou prostotou, protože se jedná o obyčejnou radu, velmi odlišnou od proklamací uvedení Božího království nebo od radikálních rozhodnutí pro život, které by člověk žijící na poušti asi očekával. Ale on říká prostě: rozdělte se s potřebnými, chovejte se poctivě, nekraďte a nebuďte násilníci. To je vše.

Možná jsme zklamáni. Tohle je opravdu všecko? Často bychom očekávali, a přiznejme si, že někdy se tak i chováme ve své víře – podáváme různé oběti, konáme půsty, ujímáme se heroického asketismu, navštěvujeme chrám, modlíme se novény, adorace a podobně. Dodržujeme svátky, posty a modlitby. Všechno to jsou ale jen nástroje, které nás mají otevřít k tomu, co žádá Jan. Jan žádá obyčejné, ale velmi lidské jednání. I Zacheus po setkání s Ježíšem dá polovinu svého majetku chudým, a tak do jeho domu vstoupí spása. Jeruzalémští židé, kteří se stali křesťany, se rozdělí o svůj majetek, jak o tom hovoří Skutky apoštolů, a tak nikdo z nich nebude v nouzi. Nedělají nic jiného než hluboce lidské věci.

Křesťané, stejně jako jiní věřící lidé, si často dělají starosti se vším možným, zatímco Evangelium po nás žádá, abychom se dělili s potřebnými, byli poctiví a nelibovali si v násilí. Pak budeme skuteční lidé. To je možná to, co po nás Evangelium žádá – být lidmi. Jan má v něčem hlubokou pravdu. Právě tyto zdánlivé, každodenní maličkosti představují skutečnou změnu našeho smýšlení a jednání. Možná si představujeme, že jsme ve víře schopni různých nepravděpodobných hrdinských činů – pojede do Afriky jako dobrovolník, ale nevidíme starého souseda, který je osamělý. Nebo si představujeme, že na týden odjedeme do kláštera, a mezitím si nedokážeme najít ani pět minut denně na modlitbu, protože nemáme odvahu vyškrtnout některé schůzky z přeplněného programu.

Přátelé, Jan má pravdu. Dělejme dobře a poctivě to, co náleží ke štědrosti a každodennosti našeho života. Právě v tom spočívá skutečné obrácení. Dnes je hrdinstvím být v práci poctivým člověkem, prorokem je ten, kdo je mírný k lidem, ať už v práci nebo v rodině, a je pokojný ve světě, kterým často plují jen žraloci. Jan tedy hlásá obrácení, které vyžaduje konkrétní změnu, byt' třeba jen maličkost v každodenním životě. Změnu, která dokáže hluboce ovlivnit naše mezilidské vztahy a nakonec nás naplnit štěstím a radostí, protože jsou to právě vztahy, které nás naplňují.

Nezapomeňme, že tato neděle, která je v polovině adventní doby, se nazývá Gaudete, což znamená „radujte se“. Radujte se podle antifony, kterou se dnešní liturgie otevírá: „Radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se, Pán je blízko.“ To je výzva Apoštola Pavla adresovaná filipským křesťanům. Vezměme ji k srdci, abychom z každodennosti a zdánlivě obyčejných věcí dokázali nacházet radost. Vánoce se blíží a my jsme skutečně pozváni, abychom znovu objevili základní postoj křesťanské víry, ne jako horečnaté úsilí, ale jako vědomí, že jsme radostí našeho Boha. Právě to naplní náš život radostí, kterou budeme moci sdílet s ostatními.