Radost a pokoj, naděje – jak nám znějí tato slova, která stále slyšíme v adventní liturgii v této době, která je hektická a kdy to, co se děje ve světě, budí oprávněné velké starosti a úzkosti. Je možné se radovat na povel?

Radost, o níž opakovaně hovoří Bible, není zboží, které bychom mohli získat v těchto přeplněných obchodních řetězcích. Není jen dobrá nálada. Dobrá nálada záleží na mnoha věcech – na počasí, na tom, co slyšíme v televizních zprávách, na hladině neurotransmiterů v naší krvi, v našem těle, na tom, co jsme právě snědli, a na mnoha těch informacích z vnějšku. Nálady odcházejí a přicházejí. A když dobrá nálada odejde, tak v mnoha lidech zůstává prázdnota, nuda, frustrace.

Vnější svět okolo nás často nabízí těm, kteří nemají radost a neznají radost, lacinou náhražku – zábavu. Průmysl zábavy pracuje naplno a postupně pohlcuje nejrůznější sektory našeho života. Politická scéna, jak jsme ještě nedávno viděli, nabízí velmi úspěšné klauny a ti vyhrávají. Když si v Americe pustíte televizi a najdete si nějaké náboženské kanály, tak pokud na to nejste zvyklí a vidíte tam nějaká evangelikální velká shromáždění, mega show, tak chvíli nevíte, jestli jde skutečně o modlitbu a liturgii nebo o nějaký zábavný sylvestrovský program se světelnými a zvukovými efekty. Ano, i náboženství a jisté evangelizační programy mohou snadno sklouznout do pasti průmyslu laciné zábavy.

Vedle těchto kulturních drog je tu bohatý trh i tvrdých drog chemické povahy, které nabízejí tu pocity štěstí a blaženosti, tu nějaké uklidnění ve chvílích úzkosti, tu chvilkové vybičování energie ze stavu únavy a ospalosti. Jak na to mají křesťané reagovat? Zatracování konzumního světa je oblíbenou ingrediencí mnoha kázání. Avšak lamentování nad zkaženým světem je to poslední, co by mohlo lidem otevřít cestu k duchovní radosti.

Obraťme kritický pohled do vlastních řad. Není absence radosti v našem světě také důsledkem selhání určitého typu křesťanství, které místo radostné zvěsti Evangelia nabízelo především neustálé moralizování? Už Dietrich Bonhoeffer varoval před kazateli, kteří stále slídí po slabostech lidí. Myslí si, že nejdřív musí lidi vystrašit, namluvit jim, jak jsou špatní, srazit je na kolena a pak můžou vybalit svůj stánek se svým náboženským zbožím. Ale mají takoví lidé klíče k radosti? Z nich samotných stále mě v uších zní jedno takové poplašné kázání z katedrály z nedávných let. Na jejich hluku číhá jejich vlastní zahořklost a depresivita. Tím lidem nepomohou.

Ano, i já musím povstat po zprávách z Ukrajiny a ze svaté země, po tom, co se děje na Slovensku a při pohledu na průzkumy preferencí populistů v naší zemi. Musím se těšit se zápasit o naději. „Těšte, těšte můj národ,“ volá adventní prorok v nádherných tónech Bachova Vánočního oratoria, kterému budeme zase naslouchat zanedlouho o Vánocích. Jak to udělat, aby se místo naděje neopakovaly jen omleté zbožné fráze?

Čtu v těchto dnech Čapkovy články z doby před světovou válkou, doby, která se nápadně a zlověstně podobá naší době. Možná, že duchovní radost nespočívá v nějakých velkých náboženských vytrženích. Možná se zjevuje, jak o tom psali Čapek a jemu blízký Chesterton, právě jen v malých a všedních věcech. Možná adventní cvičení v radosti spočívá v umění vážit si a přijímat s vděčností ty zdánlivě samozřejmé věci, které přehlížíme, když se ženeme za těmi věcmi, které jsou pro nás často nedostupné a nedosažitelné.

Nejen průmysl komerčního zboží, ale i reklamy populistů nám slibují vzdušné zámky, rychlá a laciná řešení těžkostí, které se ve skutečnosti s námi dlouho povlečou. Často vzpomínám na překvapivou odpověď sv. Františka z Assisi na otázku, k čemu je dokonalá radost. Přečtěte si to v jeho kvítcích, v knížečce jeho pozoruhodných příběhů. Ta dokonalá radost není v naší schopnosti dělat zázraky, ohromné věci. Tu schopnost často nemáme. Je ve schopnosti přijmout i chvíle, kdy ležíme v příkopu v blátě.

Pokora, o níž mluví sv. František, má trochu příchuť černého humoru. Spočívá v odvaze přijmout a obejmout i situace, které se vymykají našim přáním a očekáváním. Takové situace v životě všichni známe. Jde o to, jak se k nim postavíme. I takové situace jsou totiž součástí našeho údělu na zemi. V životě, učí sv. Ignác z Loyoly, se neustále střídají doby útěchy a neútěchy. Jednou jsme nahoře, jednou jsme dole, střídá se světlo Táboru i tma Getsemane. Ježíš na sebe vzal obojí a vzal do obou míst své učedníky a bere často i nás.

Naše víra a naděje procházejí zkouškami a právě v nich zraji a docházejí do dospělosti. Je jen jeden skutečný smutek, napsal Léon Bloy, že nejsme svatí. Nejsme v nebi. Náš svět, ani naše církev není nebe. Obloha nad námi je často zatažená černými mraky. Narození Spasitele slavíme ve dnech dlouhých nocí. Mágové od východu se tragicky spletli, když hledali zaslíbeného krále v královských palácích. Za chvíli s nimi půjdeme do Betléma. Nezapomeňme, že křesťanství je náboženství paradoxu, překvapení. Hledejme královskou radost v malých, nenápadných věcech. Amen.