Jak už jsem řekl na začátku, tato a příští adventní neděle akcentují příchod Pána tady a teď, toho, který přichází do našeho srdce. Průvodcem nebo vzorem na této cestě nám Evangelium předkládá Jana Křtitele. Dnešní text nemluví podrobně o tom, co Jan kázal, ale svým způsobem pouze Jana představuje a uvádí ho na scénu Lukášova evangelia. Představuje ho jako člověka v samotě pouště. Lukášův text tento rozměr jeho bytosti zdůrazňuje tím, že nejprve evokuje obrovskou scénérii velkých dějin s jejich politickými a náboženskými protagonisty a nutí nás, kteří čteme Evangelium, nejprve rozšířit náš obzor, abychom jej pak zúžili na malé místo v judské poušti a na jednoho prostého člověka – na Jana. Na Jana, ke kterému přichází neviditelné Boží slovo. Máme tedy před sebou v našich představách jeho postavu a vedle ní písmo Izajášova proroctví.

Jaký kontrast mezi velkými dějinami, v nichž vládnou Tiberius, Herodes a další, které zaznamenávají kněžství Anáše a Kajfáše, a tím drobným semínkem dějin spásy! Jež se uskutečňuje a jež začínají právě tímto pokorným a skrytým způsobem. Zde je tedy Lukášovo slavnostní vyprávění, které do obrovské makrohistorie římské říše a židovského kněžstva vkládá tohoto malého prostého člověka Jana – ale zároveň rozhodující událost, Boží zásah na poušti. Možná byl Jan, který v této oblasti Judska byl v kontaktu s kněžským rodem, jedním z těch, kteří se uchýlili do kumránských komunit, aby také podobně jako on opustili svět politiky a náboženské politiky. Nevíme. Místo podle tradice, kde Jan křtil, a místo u Mrtvého moře nejsou tak vzdálené. Pro Jana a pro kumránské byl obzvlášť důležitý text ze čtyřicáté kapitoly Izajášova proroctví.

Co je důležité, je, že Jan je v úryvku představen jako osamělý člověk na poušti, který realizuje Izajášův text ve svém životě, na své osobě. Na okraji světových dějin začíná nový příběh. Příběh člověka, který v samotě pouště mění sám sebe. Z Janova rozhodnutí se můžeme dozvědět, že jediná skutečná legitimní moc, kterou máme, je ta, kterou máme nad sebou samými, ne ta, jak si mysleli vládcové, nad druhými, které musí ovládnout. Jan nám říká ne. Začněme u sebe.

V neutěšené politické a náboženské situaci dělá Jan jedině skutečně a důležitě převratnou věc. Bere sám sebe jako půdu, kterou je třeba srovnat, urovnat, naslouchat Božímu slovu v samotě pouště. Na něj dopadá slovo Páně a on způsobuje, že prorocké slovo nad ním vládne natolik, že jej ve svém životě naplňuje. Jan se sám stává cestou pro Pána, sám se stává srovnanou zemí a právě skrze něj bude moci každý člověk spatřit Boží spásu – Mesiáše, Ježíše.

Při zvuku hlasu písma, který promlouvá i k nám, hlasu, který ohlašuje příchod Pána, bude nejprve třeba osobně mu vyjít vstříc a připravit mu cestu, narovnat stezky, které vedou k setkání s ním. To je nutná a nezbytná operace srdce každého člověka. Musí snížit hory vlastní pýchy a soběstačnosti, zaplnit pekelné propasti zoufalství, které nás obývají. Na cestě obrácení jde především o přípravu našeho srdce a jeho osvobození od překážek, které brání působení Boží milosti, svobodě a lásce.

Jinak se v nás může stát účinnou modlitba, ke které nás adventní období vyzývá, kterou advent potřebuje. Budeme schopni pozvednout svůj pohled a vyjít vstříc přicházejícímu Pánu. Úryvek evangelia, který jsme dneska četli, můžeme převyprávět i trošku jinak: Ve druhém roce po světové pandemii, když Ukrajinu již tisíce dní sužuje válka a Vladimír Putin je stále tyranem Ruska, když byl Donald Trump podruhé zvolen americkým prezidentem, když se zhroutil režim v Damašku a kdy Svatou zemi stále sužuje násilí, se na jednoho malého prostého obyčejného člověka uprostřed adventní pouště sneslo Boží slovo.

Boží slovo sestoupilo na zdánlivě malého a obyčejného proroka na poušti, pečlivě se vyhýbajícího všem mocným lidem doby, všem velikánům v očích světa. Boží slovo, které člověk musí jít hledat na poušť. To znamená někdy umlčet všechny hlasy, které v nás promlouvají, ty naše obavy, názory, abychom připravili stezku Pánovi, narovnali mu cesty.

Tak je to, přátelé. Boží příběh se překrývá s často násilnickým příběhem lidí a přetváří ho. A tak se ptejme sami sebe, do kterých dějin vlastně chceme patřit.