Ten krátký úryvek z proroka Izajáše, který citoval Jan Křtitel v dnešním evangeliu, nás uvádí do, řekněme, tajemství této neděle. „Připravte se na příchod Pána.“ Právě vzorem té přípravy by měl být pro nás Jan Křtitel, který nás provází jak tuto neděli, tak nás bude v následném pokračujícím úryvku provázet neděli příští.

Ten dnešní text vlastně vůbec nemluví podrobně o tom, co Jan říkal nebo kázal. To uslyšíme až příští týden. Ten krátký úryvek pouze představuje Jana samotného. A představuje ho jako člověka v samotě pouště. A dokonce tohle zdůraznění té samoty a pouště je v tom Lukášově textu ještě velice zdůrazněno. Protože text nejdříve evokuje tu obrovskou scénérii velkých dějin s jejich politickými a náboženskými protagonisty, které nás nutí, abychom pohlédli celkovým pohledem na všechny ty události země té doby. Rozšířený náš pohled. A potom se pohled zúží na jednoho člověka uprostřed pouště. Člověka, který uslyšel Boží slovo.

V té obyčejné prosté vyprahlé poušti vidíme Jana s knihou Písma, s Izajášovým proroctvím. Není to obrovský kontrast mezi těmi velkými dějinami, v nichž vládnou Tiberius, Herodes a další, které zaznamenávají kněžství Annáše, Kajfáše, a těmi zdánlivě jednoduchými dějinami z pastí, které mají počátek v této skromné pustotě pouště, a které začínají právě tímhle maličkým, skrytým způsobem?

Zde je tedy Lukášovo slavnostní vyprávění, které do té makrohistorie římské říše a židovského kněžstva vkládá rozhodující událost – Boží zásah na poušti. Možná byl dokonce Jan Křtitel z této oblasti Judeje, protože tam, kde podle tradice křtil, není daleko od Mrtvého moře, kde, jak víte, byly ty komunity lidí, kteří utekli z těch velkých dějin a uchýlili se do pouště, ti takzvaní Kumránci, pro které byl vlastně stejně významný ten text, který jsme dnes citovali a slyšeli u Jana. To nevíme. Ale důležité je, že Jan představený v textu, který jsme četli, je vlastně osamělý muž na poušti. Člověk, který se rozhodne Izajášova slova stáhnout sám na sebe a realizovat je ve svém vlastním životě.

Na okraji světových dějin tak začíná nový příběh. Příběh člověka, který v samotě pouště nemění ty druhé, jako to dělali mocní, aby se všichni změnili podle jejich představ. A v samotě pouště mění sám sebe. Z téhle Janovy volby bychom se měli inspirovat, že vlastně ta jediná skutečná moc, kterou máme a kterou můžeme vykonávat, je moc nad sebou samými, nikoli nad druhými, jak to činí mocní v politickém a náboženském světě. V neutěšené politické a náboženské situaci dělá Jan jedinou skutečně převratnou věc. Bere sám sebe jako půdu, kterou je třeba vyrovnat, a naslouchá Božímu slovu. Na něj dopadá slovo Páně a on způsobuje, že to prorocké slovo nad ním vládne natolik, takže dává tomu slovu osobní životní naplnění.

A tak on sám, Jan, se stává cestou pro Pána, sám se stává tou srovnanou, uhlazenou zemí a právě skrze něj bude moci každý člověk spatřit Boží spásu, spatřit Ježíše, Mesiáše, kterého oznamuje. Při zvuku hlasu, který volá na poušti a ohlašuje příchod Pána, bude tedy třeba osobně mu vstříc a připravit mu cestu, narovnat stezky, které vedou k setkání s ním. Myslím, že to je nutná operace v srdci každého člověka, který musí snížit hory své vlastní pýchy, své vlastní touhy ovládat druhé, který musí zaplnit ty pekelné propasti našich zoufalství, které nás ovíjejí.

Na cestě obrácení bychom tedy měli začít u svého nitra, u svého srdce a jeho osvobození od překážek, které brání působení Boží v nás, tedy svobodě Boží lásky. Jen tak se v nás stane skutečně účinnou modlitbou, která je v adventu zapotřebí, a my budeme schopni pozvednout svůj pohled a vstříc přicházejícímu Pánu. A tak ten úryvek možná můžeme číst dnes také trochu jinak.

A tak, v druhém roce po světové pandemii, když Ukrajinu již tisíc dnů sužuje válka a Vladimír Putin je stále tyranem Ruska, v roce, kdy byl Donald Trump podruhé zvolen americkým prezidentem, v den, kdy se zhroutil režim v Damašku, ve Svaté zemi teče stále krev, se na jednoho zdánlivě obyčejného člověka na poušti sneslo Boží slovo. Boží slovo sestoupilo na malého proroka na poušti, pečlivě se vyhýbajícímu všem mocným lidem doby, všem velikánům v očích světa. A člověk ho musí jít hledat právě na poušti. To znamená umlčet všechny ty naše obavy, ty naše mnohé názory, které nám brání, abychom ho mohli slyšet.

Tak je to, přátelé, Boží příběh se překrývá s tím velkým a někdy tak moc násilným příběhem lidí a přetváří ho. A tak bychom se měli sami také rozhodnout, do jakých dějin vlastně chceme patřit.