Soustřeďme se teď na malý úryvek z tohoto Pavlova textu, který jsme právě slyšeli. „Ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší.“ Vybavují se mi dvě myšlenky dvou světců, kteří jsou mi oba velmi blízcí, byť se navzájem liší nejen dobou, kdy žili, ale i svou povahou a životním příběhem.

O vztahu lásky a poznání hluboce přemýšlel velký učitel starověké církve, sv. Augustin, někdy zvaný Otec Západu, klasik latinské patristiky. Když četl v Evangeliu a listech samotného Pavla o tom, že máme milovat Boha, položil si otázku: Jak mohu milovat někoho, koho neznám? Vždyť Bůh je především velké tajemství. „Si comprehendis, non est Deus,“ píše Augustin. Jestliže si o něčem myslíš, že tomu rozumíš, tak si buď zcela jist, že to není Bůh.

Snažit se pochopit a obsáhnout tajemství trojediného Boha lidským rozumem by bylo tak pošetilé, jako přelévat moře pomocí malé škebličky. Vzpomeňme na slavný Rubensův obraz sv. Augustina na břehu moře, který je v augustiniánském kostele sv. Tomáše na Malé Straně v Praze. Ale vzápětí se Augustinovi vynořila druhá komplementární otázka: Jak však mohu někoho opravdu znát, aniž bych ho miloval? Tyto dvě otázky, souvislost mezi láskou a poznáním, tvoří v augustinově filozofické teologii spojitost, kterou současná filozofie nazývá hermeneutický kruh. Dvě skutečnosti se navzájem podmiňují a vykládají.

Často o tom hovořím při výkladu vztahu mezi četbou Bible a naším životem, mezi rozjímáním nad Písmem, protože to vrhá světlo na náš životní příběh, objasňuje ten náš životní příběh a zároveň nám naše životní zkušenosti, rostoucí životní zkušenosti, pomáhají lépe chápat biblické texty v širších souvislostech. Proto čteme v liturgii Písmo stále znovu a jsme vybízíni ho číst po celý náš život. Bible není román nebo detektivka, kterou můžeme dočíst a odložit, protože už známe konec. Jinak čteme týž biblický text v mládí, jinak ve stáří, jinak na dovolené u moře a jinak ve vězení nebo na lůžku nemocnice, když čekáme na vážnou operaci.

Pokud je náš život cesta zrání, pak každé Velikonoce a každé Vánoce jsou příležitostí objevit pro sebe něco z bohatství těchto svátků, něco nového. Náš život a naše víra, pokud je živá, se navzájem stále nově interpretují. „Na okul církve nemůžeme reinterpretovat,“ namítali nedávno někteří konzervativní kardinálové papeži Františkovi. „Ale můžeme, dokonce musíme,“ odpověděl jim papež s plnou autoritou prvního mezi biskupy. Musíme přihlížet k měnícímu se kulturnímu a dějinnému kontextu světa, který oslovujeme, jinak budeme špatnými, nevěrohodnými a nesrozumitelnými učiteli víry.

Nemůžeme obviňovat dnešní svět z bezbožnosti, aniž bychom si položili otázku, nakolik za sekularizací, nad níž mnozí kazatelé lamentují, stojí jako hlavní příčina naše vina, totiž neschopnost církve naší doby hlásat radostnou zvěst věrohodně a srozumitelně. Nejde samozřejmě o to, abychom se lacině podbízeli právě panující módě veřejného mínění, nejbrž jde o vážnou teologickou práci, úsilí o stále hlubší porozumění Božímu slovu, ale také o láskyplné porozumění tomu, jak boží duch působí v srdcích lidí kolem nás, i mimo církev, v jejich otázkách a v jejich hledání.

Církev učící musí být stále také především církví učící se, naslouchající duchu svatému, který nepřestává působit jak v církvi, tak za jejími hranicemi. Mám za sebou v uplynulém týdnu přednášku a diskuzi se významnými předními mysliteli soudobého islámu na univerzitě v Oxfordu. Také jim se snažím ukázat to, o čem hovoří papež František, že synodální obnova, hledání společné cesty, se nevztahují jenom na katolickou církev, ale také na mezináboženský dialog.

Právě v dnešním rozděleném světě je třeba usilovat nejen o jednotu křesťanů, ale o všeobecné bratrství, jak o tom čteme v encyklice Fratelli tutti, která měla svůj původ právě v dialogu současného papeže s muslimy, zejména s velkým muftím mešity a univerzity Al-Azhar. Tohle bylo předmětem mého setkání s muslimskými mysliteli na univerzitě Al-Azhar. Ano, je třeba spojovat lásku s poznáním.

Jak jsme četli v dnešním úryvku z listu sv. Pavla, musíme růst v lásce, abychom zráli ve víře, aby naše víra byla inteligentní. Inteligentní víra není jen víra intelektuálů. Sloveso „interlegere“, z něhož pochází slovo inteligence, znamená číst mezi řádky, číst hlouběji, pozorněji, stejně tak důrazu na to, že pojem náboženství „religio“ může být také odvozován od slovesa „relegere“, znovu číst, číst hlouběji, číst pozorněji, číst s větším porozuměním nejenom biblické texty, ale také vlastní životní příběh a Boží působení ve světě kolem nás.

A ten úryvek Písma, který jsme četli, ukazuje také smysl o neinteligentní rozumějící víře, totiž abychom dovedli volit to lepší. Ten úryvek charakterizuje spiritualitu druhého ze světců, kteří mají mnoho co říci světu a církvi naší doby. A to je světec, který je také drahý papeži Františkovi, svatý Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. Smyslem slavních duchovních cvičení sv. Ignáce je právě duchovní rozlišování a volba toho lepšího, toho, co více (magis) vede k Bohu. To slovo magis, více, je klíčovým pojmem jezuitské spirituality. Dává jí to, co je pro ni typické, to znamená dynamika, dynamika cesty. Nespokojuje se jen se zákonickým náboženstvím, po jeho plnění pravidel, jakožto soustavy příkazů a zákazů.

Jděte s odvahou a tvořivostí náročnější cestou. Nespokojujte se s tím, že třeba už dlouho zachováváte všechna pravidla, jak to o sobě říkal ten bohatý mladík z evangelia. Hledejme vždy stále dále, usilujme stále víc (magis). Nezastavujme se na cestě následování Krista. Ano, i to je spiritualita synodality. Platí pro jednotlivce i pro církev jako celek.

Amen. Moji milí, snažím se brát vážně úkol, který dal papež František nyní teologům všech kontinentů. Rozvíjejte teologii spirituality. Promýšlejte, jak nově a hlouběji předkládat lidem této doby radostnou zvěst Evangelia a zvát je na společnou cestu, hledání odpovědí na výzvy naší doby. Jeden návrh, jak pokračovat na té synodální cestě, jsem minulý měsíc předložil v osobním dopise papeži Františkovi a jako odpověď přišlo pozvání na Mezinárodní kongres teologů, kde bych rád také tuhletu myšlenku tlumočil.

Takže promluvy na tuto a dvě příští neděle natáčíme s předstihem. Po většinu té doby budu na dalších přednáškových a pracovních cestách. Nejprve do Říma na ten světový kongres teologů, odtud na univerzitu v Cambridge, pak na ekumenické setkání v Londýně a odtud znovu na Oxfordskou univerzitu, k poradě několika teologů ze všech kontinentů o budoucnosti teologie a synodality. Bude to nelehká cesta, prosím, doprovázejte mě modlitbou.