Pozor na dobu, ve které žijeme, protože v adventu a v postu je nebe blíž zemi než jindy. Zdá se, že nebesa jsou více otevřená a štědřejší než jindy a nebesa dávají rosu z hůry. Čas milosti, čas požehnání, čtyři svíčky, čtyři neděle, čtyři týdny – každý den jak po schodech jdeme k nebi. Čekejme hodně, dostaneme hodně. Nevím, kolik adventů nám ještě Bůh dá prožít v této farnosti, v tomto kostele. Tedy čas ne po přímce, ale možná spíš po spirále. Každý rok se dostáváme na stejné místo, ale dej Bůh, abychom se každý rok posouvali dál, abychom šli po cestě, kterou je Kristus.

Ve litanách k Duchu Svatému před svatodušními svátky vyznáváme a modlíme se, že Duch Svatý je dárce sedmera darů a říkáme: duchu moudrosti a rozumu, duchu rady a síly, duchu umění a zbožnosti, duchu bázně Boží, smiluj se nad námi. Moudrost považujeme za jednu z kardinálních ctností: moudrost, spravedlnost, statečnost, umírněnost. Jedna z možných definic je, že moudrý člověk vidí věci přesně tak, jak jsou. Tato farnost, která nese název akademická, má snad jako emblem to, že toužíme po poznání, toužíme po studiu, toužíme poznat, jak se věci mají.

Dnešní evangelium, jako by to trochu dávalo do závorky: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci ukryl před moudrými a rozumnými." Člověk slyší ty litany k Duchu Svatému, přece Ježíš nemůže říct, že moudrost je špatná. Celá hebrejská Bible, celý Nový zákon říkají, že ne, přátelé, moudrost je obrovský dar, dar Boží. Možný výklad je ten, že je to upozornění na to, že pokud dovedu rozebrat Katechismus do posledního šroubku a zase ho složit zpátky, to ještě nemusí být konec příběhu. Našim studentům medicíny říkáme: k čemu by byla medicína, kdyby nedokázala uzdravit člověka, a k čemu by byla etika, kdyby vás nedokázala proměnit k lepšímu.

Ježíš v průběhu evangelií občas debatuje se znalci zákona a tyto debaty se postupně mění v hluboké propasti. Konec konců o Vánocích budeme vzpomínat tři krále. Mágové přichází z východu a Herodes se ptá svých znalců zákona, a ti mu to recitují z paměti naprosto precizně: Mišjáš, Betléme, Judské, nejsi zdaleka nejmenší – a všechno vědí, ale zůstávají sedět doma. Je to snad znakem teologie, která se vyžívá ve vlastních vnitřních sporech. Takto se ptá nikdo menší než Joseph Ratzinger, když komentuje perikopu o třech králích. Znalci zákona vědí všechno, ale zůstávají sedět doma.

V Markově evangeliu je jedna věta, kterou člověk při pašijích možná přeslechne nebo přehlédne, ale ona je ostrá – bodne do srdce. Když je proces s Ježíšem, Pilát usiloval ho osvobodit. Věděl totiž, že ho vydali z nenávisti. Jak je možné, že lidé, kteří jsou velcí znalci Písma, lidé, kteří mají, řekněme, v popisu práce žít s Bohem, modlit se, studovat Písmo Svaté, být znalci Božího poselství k člověku a interpretovat ho, jak je možné, že něco takového je vůbec možné?

Moudrost je dar Ducha Svatého, o který prosíme, a intelektuální poznání je to, po čem toužíme. Pokud jsme akademická farnost, pak má v nás být žízeň a hlad po poznání. Přesto Ježíš říká: pozor, církev není učená společnost na akademii věd. Církev není klub znalců. Církev ani není nezisková organizace pro konání dobra. Je to společenství naprosto rozdílných povah, názorů a osudů, kteří mají jednu věc společnou, a to je to, že byli zranění Bohem. To jsme si říkali minule, když jsme měli Zachaeuse: Ježíš každému z nás říká: „Nebuď komentátor, ale dnes musím zůstat v tvém domě, teď se s tebou něco musí stát.“

Tyto věci jsou skryty před moudrými a rozumnými, jsou zjeveny dětem. Dítě má vždy v emblému to, že někoho potřebuje. Potřebuje někoho, kdo mu dá najíst, nebo kdo se o něj bude starat, nebo kdo ho bude učit nebo vzdělávat, protože ví, že potřebuje někoho, aby vůbec mohlo fungovat, aby mohlo přežít. Ježíš tohle říká a říká: pozor, pozor na to. „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země.“

Pak ještě další věc, kterou chci už jen krátce zmínit, protože jsem mluvil moc dlouho. Ježíš se zaradoval v Duchu Svatém. To je obrovské. Jak ho sledujeme v evangelích, je to pochopitelně Středomořan, který silně dává najevo své emoce. Ratzinger říká, že Ježíš neumírá na kříži s klidem stoika nebo s nadhledem nějakého asijského učence, ale křičí: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil." Jeruzalém a Ježíš, dospělý chlap, zapláče nad Jeruzalémem. Tolik emocí, možná až přecitlivělost, kdybychom řekli. A tady se Ježíš zaraduje v Duchu Svatém. To mě vede k jedné věci, kterou chci říct dnes nahlas. Zdá se mi, že to je jeden z důležitých momentů celého adventu.

V lékařských kruzích se hodně mluví o syndromu vyhoření. Termín jsme asi někde slyšeli. Vzniká v 70. letech mezi uživateli drog v USA, kolem roku 1974. Průzkumy z roku 2018 v Británii a 2019 v USA konstatují, že 78 % a více lékařů reportuje syndrom vyhoření. Pro zajímavost, nejvíce jsou zasaženi mladí lékaři a z profesních specializací nejvíce praktičtí lékaři. Když o tom přednášíme, říkáme, že když to nemá diagnózu, nemá to ani terapii. Možná jste si zažili něco podobného. V první fázi je práce tolik, že to absolutně nestihnu během pracovní doby, tak si dám hodinu, dvě přesčasy, které jsou neplacené, abych to stihl. Je to syndrom, který zasahuje ty oddané a angažované, kteří chtějí svou práci dělat dobře. V druhé fázi těch úkolů je tolik, že už to nezvládám. Ve třetí fázi se stávám cynikem, jsem podrážděný a konstatuji, že nic, co jsem v dosavadním životě udělal, nemělo cenu. Buď mi chybí chuť k jídlu, nebo ji mám naopak příliš, stoupá spotřeba buď kofeinu nebo alkoholu, a tam, kde měl být plamen, je jen pár uhlíků, hrstka popela.

Křičím na lékaře při přednáškách to, co chci s patosem vám: jste příliš ceněni na to, abychom vás ztratili. Advent je otázkou přežití, má to být čas, kdy se stáhneme do ticha, prožijeme chvíle se svým Bohem. Chápu, že máme různé úkoly, rodiny, starosti, není to jednoduché, ale je to životně důležité. Udělat si čas na Boží věci. Když budete mít v duši místo plamene hrstečku popela, nebudete užiteční ani své rodině, ani svému společenství, ani své farnosti. Advent je na to, abych si v sobě udělal pořádek, abych přiložil pár polínek do plamene. Abych se potěšil ve chvíli, kdy budete sami se svým Bohem. To je smysl adventu. Abych znovu zapálil plamen, abych si odpočinul.

Jedním z významných znaků syndromu vyhoření je, že člověk ztrácí radost ze života. Jestli dnešní evangelium začíná tím, že se Ježíš zaradoval v Duchu Svatém, když zajásal, tak to znamená, že tam je něco zdravého, že to funguje. Kéž bychom my byli takoví, kéž by nám advent pomohl, abychom se zaradovali v Duchu Svatém, abychom využili toho, že nebe je blíž zemi než v jiné období roku, abychom využili toho, že stavidla jsou otevřená a Boží milost je štědrá.

Dnešní překrásný Izajáš o těch zvířatech, ten překrásný obraz, začíná tím, že vyraší výhonek z kořene Jesse. Znak Boží ruky, ty velké věci vznikají zcela nenápadně. Středomoří, vesnička Betlém, tam někde jeskyně. Mimo kamery, mimo novináře. Jak říká dom Samuel z Nového dvora: pevně věř, že tvá osobní proměna bude mít rozhodující vliv na dějiny světa a církve. Je to smělé, ale věřím, že to je pravda. Každý vaš drobný dobrý skutek, každá modlitba, to vše mění svět. Dnes nevidíme, co z toho vznikne za 20, 30 nebo 40 let.

Pozor na každé setkání, každý telefonát, když zavoláte osamělému seniorovi, pro kterého to bude ten den jediný kontakt se světem. Pozor na každý drobný dobrý skutek, na vše dobré, co se vám podaří ten den udělat, protože nevidíme důsledky těch věcí. Pevně věřte, že vaše osobní proměna bude mít rozhodující vliv na dějiny světa a církve. Je to patetické, ale je to tak. Jste příliš cenní na to, abyste měli v duši tu hromádku popela. Pokud nebudete solí země a světlem světa vy, přátelé, kdo bude?

Ježíš se zaraduje v Duchu Svatém a říká: „Velebím tě, Otče, že jsi tyto věci ukázal zraněným Duchem Svatým, že jsi je ukázal maličkým, že jsi je skryl před těmi, co mají dojem, že už to mají všechno nastudované a teď se jen obrací a dávají nevítané rady zbytku světa. Takto dáváš najevo těm, kteří jsou malí, kteří jsou na cestě, kteří jsou si vědomi svých slabostí, hříchů, kotrmelců a podobně, ale kteří jdou. Advent, čas milosti, proměny každého z nás, času na Boží věci, čas na to, abychom každý den těch čtyř týdnů směřovali k Bohu. A málo platné, pro Prahu, pro Evropu – pokud nebudete solí země a světlem světa vy, přátelé, kdo bude?