Otevřeli jsme nový liturgický rok a stojíme na prahu krásné doby adventní. Vzpomínám, že jeden z prvních darů, který jsem od Boha dostal, když jsem se stal věřícím křesťanem, byl objev nádherné architektury církevního roku. Najednou pro mě čas dostal nový smysl. Objevil jsem specifické poselství jednotlivých období církevního roku. Každé má svou poezii, svou barvu, svou chuť, svou vůni. Něco jiného je doba adventní, něco jiného vánoční, posvátná předvelikonoční doba či doba velikonoční. Všechna tato období mají svá poselství a dávají novou dimenzi prožívání našeho života.

Čas dostává novou hloubku a smysl. Je pro nás něco jiného, když ho chápeme a otevíráme tajemství času tímto klíčem. Adventní čas má své velké poselství. Už od nejstarších dob církve učitelé rozeznávali čtvero příchodů Páně – Adventus Domini. První je to, že Boží slovo vychází od Otce, což recitujeme při krédu, ale je třeba to meditovat. Bůh je, jak víme, nevýslovné tajemství, samo v sobě neobsáhlé. Jestliže si o něčem myslíš, že tomu rozumíš, že jsi to pochopil, můžeš si být jist, že to není Bůh. „Si comprehendis non es Deus,“ říká sv. Augustin.

Toto vše přesahující tajemství, přesahující naše představy, definice a teorie, není tajemstvím mlčícím, je to tajemství otevřené, které se vyjadřuje a které k nám mluví. Slovo Božího sebepředstavení má různou podobu. Jedním tvarem tohoto slova je stvoření a krása přírody. Mnozí lidé se setkávají s Boží velebností, často v anonymní podobě. Pak je to slovo, které vstupuje do dějin spásy nesené proroky. V adventní době čteme z těch starozákonních proroků, zejména proroka Izajáše, a připomínáme si i postavu, která stojí na prahu starého a nového zákona – proroka Jana Křtitele. Tyto dějiny prorokství vrcholí v okamžiku, kdy toto Boží slovo vstupuje do dějin v podobě lidského příběhu – příběhu Ježíše z Nazareta.

Bůh, kterému věříme, není statický bůh řecké metafyziky. Je to Bůh dynamický, který se vkládá do dějin, do úžasného a nikdy nekončícího díla stvoření, díla evoluce, které se stále rozvíjí a ukazuje sílu Boží kreativity. Zároveň vchází do dějin v podobě události Krista, kterou tvoří Kristova osoba, Kristovo učení a Kristův příběh od začátku až do konce, který je znovu otevřený. Naše víra v Kristovo vítězství nad smrtí znamená především, že Kristův příběh je otevřený. Pokračuje ve víře církve, ale také v hledání lidí. Kristus je přítomný ve svátostech církve, v Božím slově, ale i jako tajemný magnet, který přitahuje lidské tázání, lidské hledání, touhu po smyslu a lásce. Víra je dobrodružstvím hledání Krista, který k nám někdy přichází v anonymitě a skrytosti.

Ano, jsou chvíle, kdy jsme vystaveni Božímu mlčení, kdy jsme vystaveni Boží skrytosti. I naše víra zná chvíle temnoty, zkoušky, ale i to je součástí příběhu víry, cesty víry. Pokud víra není ideologií, není souborem dogmat, je cestou života. Dnes vysíláme na tuto cestu života tři malé děti. Kristus vstoupí reálně do jejich života jako zrno, jako světlo, jako příslib, jako naděje, jako výzva. Ano, to je adventní podoba Boha, který přichází, který tu není ve své banální evidenci, aby byl všem přístupný a dokazatelný. Skutečný Bůh je vždy nevyčerpatelným tajemstvím. Vždycky je něco více, než co si o něm myslíme, než jak o něm můžeme mluvit. Za našimi slovy o Bohu musí být mlčení meditace, která jde dál za slova a představy.

Bůh je především tajemnou hloubkou skutečnosti. Je však řečeno, že když jsme vystaveni Boží skrytosti a mlčení, je to také zkouška naší trpělivosti. Jsou lidé, kteří se s Boží skrytostí rychle vyrovnají, kteří tvrdí: Bůh není, Bůh zemřel, atd. To je zkouška trpělivosti. Jsou s tím příliš rychle hotovi. Také tradiční dogmatičtí věřící, kteří stále opakují stejné poučky, neslyší tajemnou tichou hudbu Boží skrytosti. Emoční křesťané, kteří svým halelujá chtějí překřičet i své otázky, to nevidí. Zralá víra je víra, která má v sobě trpělivost. Projevem trpělivosti jsou víra, naděje a láska. Naděje bez trpělivosti není naděje. Láska bez trpělivosti, jak známe z našich lidských vztahů, není skutečná láska. A víra, která by nebyla trpělivá, hledající, tázavá, meditující, otevírající srdce Božím vzkazům, které jsou v našem životě, by nebyla skutečně živá.

Vstupujeme na cestu nového církevního roku. On nám vrací stále stejná témata o Vánocích a Velikonocích, ale zároveň mluví do příběhu našeho života, který není vždy stejný. Pokud nejsme vnitřně strnulí, nemůže být naše víra jen ideologií, musí být růstem. Náš život, pokud je skutečně životem, je také zráním a růstem. Jak rosteme ve svém poznání a místě na tomto světě, otevíráme se Božímu tajemství, které se otevírá nám. Otevřenost našeho srdce – hledání a touha po smyslu, absolutnu, kráse, lásce, které nemůžeme najít v konečných věcech světa – nás vždy vede za horizont toho, co jsme již poznali. Na druhé straně se nám Boží tajemství otevírá, a o Vánocích je řečeno: otevírá se nám v lidství, v lidství Ježíše Krista, ale také v lidství každého člověka. V každém, zejména v těch, kteří potřebují naši blízkost a pomoc, se můžeme setkat s Kristem, což čteme v evangeliích.

Vydejme se na cestu nového církevního roku s pozorným srdcem, které naslouchá. První krok, který letos děláme, je vtisknutí nezrušitelné pečeti těmto dětem, že patří ke Kristu navěky. Toto bude učiněno provždy. Přichází to k nim jako výzva, možnost, naděje. Záleží, jak oni svým životem na tento velký dar, který dnes dostávají, odpoví.

Amen.