Vstoupili jsme do doby adventní. Vzpomínám, že když jsem se stal věřícím křesťanem, jeden z prvních darů, který jsem od Boha dostal, bylo nahlédnout tu krásnou architekturu církevního roku. Každé to období – advent, Vánoce, postní doba, velikonoční doba, svatodušní svátky – má svou barvu, chuť, vůni, melodii, má své poselství. Najednou jsem začal vnímat čas úplně jinak a můj život dostal nový rozměr. Ta jednotlivá období už nebyla něčím, co se jednotvárně vleče, ale něčím, co vždycky otvírá nějaké poselství a vybízí k meditaci a k porozumění.

Doba adventní nám připomíná, jak píší už staří otcové církve v patristické době, čtyři příchody Krista, čtyři adventy. Ten první nazýváme vyznáním víry – to, že Otec věčně plodí svého Syna. Jak tomu rozumět? Především tak, že Bůh je tajemství. To je první věta každé dobré teologie. Bůh je tajemství, neproniknutelné tajemství, tajemství překračující všechny naše představy, teorie, fantazie, projekce. „Si comprehendis non est Deus.“ Jestliže o něčem myslíš, že jsi to pochopil, pak si buď jist, že to není Bůh, píše svatý Augustin. Bůh je neproniknutelné tajemství, je tím tajemným rozměrem skutečnosti. Ze skutečnosti vždy víme jenom nějaký fragment, vidíme fragment, ale každý fragment má svůj smysl, který můžeme pochopit jedině v souvislosti, v kontextu. Ten kontext všeho, kterým je Bůh, je mimo naše pochopení. K němu se vztahujeme nadějí, vírou, láskou a nemůžeme se ho zmocnit.

A toto tajemství ovšem není tajemství věčného mlčení. Křesťanská víra nám říká, že Bůh je tím tajemným Bohem ne proto, že by byl vzdálený, ale paradoxně proto, že je nám tak nesmírně blízký, že od něj nemáme odstup, abychom se na něj mohli dívat jako na nějaký předmět s odstupem. Nikdo z nás neviděl svou vlastní tvář. Vidíme ji jenom v zrcadle, jeho převrácený obraz. A tak také naše víra učí, že tvář Boží vidíme jen v zrcadle příběhu lidství, události Ježíše Krista. Ježíš Kristus je událostí – jeho život, jeho učení, jeho smrt a jeho vítězství nad smrtí. Bůh je tajemství, které se vyslovuje. Vyslovuje se nejprve ve svém stvoření, v té věčné evoluci, v tom věčném tvoření, které je bez konce. Svatý Augustin říkal, že modlit se znamená zavřít oči a představit si, že Bůh teď tvoří svět. Vstoupit s otevřeným srdcem do toho procesu věčné Boží evoluce, věčného Božího tvoření.

Ano, i ten, kdo s vděčností a údivem přijímá tento svět, přírodu, její krásu, vznešenost, určitým způsobem uctívá Boha, byť třeba anonymně. Ale to dílo stvoření není tím posledním slovem Božím. Bůh přichází do dějného prostoru jako slovo, které nesou proroci, mnohokrát a mnoha způsoby. Mluvil Bůh k našim otcům. Ano, jistě sem patří i celé dějiny náboženského hledání, filozofického hledání. My všichni křesťané chápeme určité přeludium toho, když to Boží slovo, které nesou proroci – a v adventu si připomínáme velké prorocké postavy, Izajáše a potom tu postavu na rozhraní starého a nového zákona, proroka Jana Křtitele – tedy ta cesta proroků, podle naší víry, vrcholí v tom, který je vyslovením toho podstatného, právě ve svém lidství, v události Ježíše Krista. A to je ten druhý příchod, ten příchod do dějin.

Pak je tu ale ještě třetí příchod, o kterém mluví křesťanská tradice a křesťanská spiritualita. Mystikové, například Angelus Silesius, učí, co by nám prospělo, kdyby se Kristus tisíckrát narodil v Betlémě a nikdy se nenarodil v našem srdci, v našem životě. Věřícími se nestáváme tím, že přecházíme z tábora lidí, kteří si myslí, že Bůh není, do tábora lidí, kteří si myslí, že Bůh je. Naše teorie, naše představy jsou strašně málo. Ten okamžik, kdy se člověk stává věřícím, je, když otevře tu vnitřní svatyni svého života a dá Kristu svobodu, aby přišel a proměnil náš život, proměnil naše srdce, proměnil náš příběh. To je ten třetí příchod Krista. Příchod k nám – ano, někdy ve svátostech nebo v nahlédnutí víry, v modlitbě – ale Kristus k nám přichází ještě mnoha dalšími způsoby, až do onoho vrcholného čtvrtého příchodu, o kterém jsme slyšeli v evangeliu, že Kristus přichází na konci jako ten, jak říká Teilhard de Chardin, bod Omega celého vývoje vesmíru. Kristus je Alfa a Omega, čteme v prologu sv. Jana, je počátek a je konec, je vrchol. V něm se zbíhají všechny ty linie vývoje, nejenom v tom historickém Kristu, který přichází do prostřed dějin. Jeho život, jeho osoba je svátostí – to je znamením, účinným symbolem onoho plného Kristovství, které poznáme, až se nám zjeví tváří v tvář na konci dějin.

Ano, pravděpodobně v okamžiku naší smrti se dotýkáme tohoto konce dějin, protože ve věčnosti není rozdíl, není nějaké nyní a potom. Takže možná tam, kde každý z nás překročí tu hranici tohoto času a tohoto světa, vcházíme do té věčnosti, která čeká to celé drama dějin a vývoje přírody. A na konci se setkáváme s Kristem v plnosti, s Kristem, který k nám ve svém vrcholném příchodu vlastně přichází skrze naše blízké a potřebné. Známe to přinejmenším z Matoušova evangelia z líčení posledního soudu – Kristus k nám během našeho života přichází v anonymitě. V anonymitě těch lidí, kteří potřebují naši blízkost, naši pomoc, ať je to pomoc materiální, duchovní, nebo lidská blízkost. To je něco, co potřebuje náš svět, který vytváří mnoho umělé blízkosti, ale nezastoupí tu skutečnou lidskou blízkost. Máme být nositeli této blízkosti a tak si můžeme ve všech lidech, kteří k nám přicházejí a kteří čekají na to, že jim projevíme svoji blízkost, že se staneme jejich blížními, tak v nich se už setkáváme s Kristem v anonymitě. Na konci věku nebo na konci našeho života Kristus sejme tyto masky anonymity a řekne: „To jsem byl já, to jsem byl já – ten, kterému jsi byl blízko, ten, kterému jsi pomohl, ten, kterému jsi otevřel svoje srdce, svoji důvěru.“

Tak toto je příchod Kristův, ten čtvrtý příchod. Toto je také smysl adventu, tedy advent není jenom příprava na vánoční svátky, má daleko hlubší spirituální obsah. Stejně jako Vánoce nejsou jen připomínkou narození Ježíše Krista, ale je zpřítomněním onoho velkého tajemství, že Bůh nás oslovuje a oslovuje skrze lidství, skrze lidství Kristovo a skrze lidství každého člověka. Amen.