Moji milí, stojíme opět na prahu nového církevního roku a zahajujeme dobu adventní. Advent má ještě mnohem hlubší smysl, než je pouze příprava na slavnost Ježíšova narození. Neznáme datum, kdy se narodil Ježíš. Mohlo to být 25. prosince, stejně jako 4. dubna nebo 15. července, kterýkoliv den v roce. Ty astrologické spekulace ohledně Ježíšova narození jsou jen spekulace. Celá tři první století křesťané Ježíšovo narození neslavili. Soustředili se na klíčové poselství Evangelia, na tajemství Velikonoc. Fakt, že od čtvrtého století křesťané slavili Ježíšovo narození v blízkosti zimního slunovratu, je dáno historickými a také politickými okolnostmi. Císař Konstantin, který dal křesťanům svobodu a choval se pak jako hlava církve, i když byl celý život jen katechumen a dal se pokřtít těsně před smrtí, zavedl svátek Adventus Divi. Dal pra starému svátku zimního slunovratu nový politický obsah. Ten svátek Adventus Divi, příchod božského, byl výročním svátkem jeho nastoupení na císařský trůn. Tehdejší křesťané v tom právě viděli rouhání, a tak navzdory začali v téže době slavit Adventus Domini, příchod Páně, tedy Advent a Vánoce.

Vánoce jsou tedy jakýmsi politicko-náboženským trucpodnikem raného křesťanství. Nicméně liturgie, teologie a spiritualita Adventu a Vánoc se dále rozvíjela a zrála a poskytuje bohatou látku k meditaci. Nemusíme zůstat u folkloru a už vůbec ne u komerčního pojetí Vánoc jako svátku nákupů a plného břicha. V symbolech Adventu, adventním věnci, rorátních zpěvech a v lidové vánoční poezii je určitě mnoho krásy. Ale možná neoslovují každého, a tak nemusíme zůstat jenom na této rovině. Křesťané neslaví Vánoce především jako výročí narození historické osobnosti Ježíše z Nazareta, jako slaví některá jiná náboženství výročí narození svého zakladatele. Teologický smysl Vánoc je připomínka jednoho ze dvou klíčových tajemství křesťanství, a sice tajemství vtělení.

Opět, centrální zvěstí naší víry – vtělení a vykoupení – se slaví v noci, Vánoce a Velikonoce. Noc je čas pro tajemství. Aby člověk porozuměl jejich poselství, musí vstoupit do noční hloubky tajemství, pocítit tajemnou závrať, jako když se díváme na bezednou noční oblohu plnou hvězd. V Adventu slavíme Boha Bible, který se liší od statického, neproměnného boha řecké metafyziky. Bůh Bible vstupuje do dějin a mluví k nám především skrze dějinné události. Srdcem dějin spásy je událost Krista, která zahrnuje Ježíšovu osobu, učení, život, smrt a vzkříšení. Jeho vstup do dějin Evangelium popisuje „slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, usídlilo se mezi námi“. Křesťané od nepaměti čtou texty starozákonních proroků, zejména proroka Izajáše, jako přípravu na narození Mesiáše, kterého naše víra rozeznává a přijímá v osobě Ježíše Nazaretského.

Prorok Izajáš, prorok Jan Křtitel, stojící na pomezí mezi starým a novým zákonem, a také Ježíšova Matka Marie jsou symboly adventního očekávání Krista. Advent ukazuje něco podstatného z charakteru naší víry – napětí mezi „už ano“ a „ještě ne“. Církev je už v dějinách a nese v sobě poklad evangelia, svátostí a svědectví svatých. Tím je svatá. Ale zároveň víme, že jí do plnosti svatosti ještě mnoho a mnoho schází. Bohužel právě v naší době jsme zakusili zvláště bolestně, že církev vleče sebou z dávné, nedávné minulosti také hřích. Mnoho nám schází do toho, aby církev byla plně tím, k čemu je povolána a zasvěcena, aby byla opravdu jedna, svatá, všeobecná, apoštolská. Nyní je teprve na cestě, je společenským poutníkem. A tato cesta není jen jednosměrný pokrok od horšího k lepšímu, jsou na ní i temné noci, krize a bloudění. V plnosti bude církev jedna, svatá, katolická, to jest všeobecná, také plně ekumenická. Až na konci dějin, v Boží náruči, my uprostřed dějin bolestně zakoušíme napětí mezi „už ano“, které například pocítíme, když se v církvi setkáme s těmi nenápadnými, skutečnými, svatými, opravdovými křesťany, a mezi tím „ještě ne“, když vidíme, jak jsme ještě daleko od cíle, jak jsme na cestě následování Krista a jak na této cestě selháváme.

Také liturgie a svátosti církve v sobě mají paradox. Ano, už teď v nich reálně vstupuje Kristus do našich životů, ale zároveň nám ukazují, že jsou jen znamením, jakýmsi aperitivem hostiny Božího království, jak to často říkáme o Eucharistii. Při mši, při slavení Eucharistie, říkáme: „Na tvůj příchod čekáme,“ ještě stále čekáme. K slavení svátostí patří tato adventní otevřenost vůči onomu poslednímu naplnění, které teprve očekáváme. Kdybychom všechny tyto svaté věci, které však mají podobu znamení, symbolu, tyto důležité předposlední věci, považovali už za to poslední, definitivní, kdybychom si pletli symbol s tím, co symbolizuje, k čemu teprve poukazuje, dopouštěli bychom se hereze fundamentalismu, modloslužby.

Také naše víra musí zde na zemi vytrvat v onom napětí mezi „už ano“ a „ještě ne“. Víra je úžasným darem Božím, ale nemůže nám ještě poskytnout plnou jistotu evidence, zřejmosti, odstraňující každé tázání, hledání, ano i kritickou pochybnost. Zde v našem životě na zemi a v čase vidíme, jak učí apoštol Pavel, jen jako v zrcadle, jako v hádance, v náznaku. Plnou jistotu budeme mít až tehdy, až za obzorem času uvidíme Boha tváří v tvář. Upocené racionální dokazování těch věcí, které zůstávají tajemstvím víry, jak se o to snažily apologetické brožurky, laciné zbožnosti, dělo z víry ideologii, to je opak víry. Ta je zároveň darem a zároveň odvážným krokem naděje, ctností, důvěry.

V jedné své starší knize, česky vyšla pod názvem „Vzdáleným na blízku“, ale v mnoha jazycích s lepším názvem „Trpělivost s Bohem“, píšu, že každý člověk, snad každý člověk, pro kterého je víra cestou a životem, nikoliv nějakou ideologií nebo souborem dogmat, zakusí také krize víry. Temné noci, kdy Bůh se zdá být mlčící, skrytý, nepřítomný, nepochopitelný. Ateisté jsou s touto nepřítomností a skrytostí Boha brzy hotovi. Žádný Bůh není, Bůh zemřel nebo nikdy neexistoval. Tradicionalisté také nemají odvahu setrvat v tom tajemství Boží skrytosti, jen stále dokola opakují ty katechismové poučky. Někteří emocionální věřící překřikují Boží mlčení rozjuchaným „hip, hip, hurá, aleluja“. To všechno se mi zdá být povrchní, zkratkovitou reakcí. Dospělá, zralá víra dokáže vytrvat tváří v tvář Boží skrytosti v trpělivosti.

A ta trpělivost má trojí podobu: víra, naděje a láska. Chápeme-li tyto hlavní tři křesťanské ctnosti, božské ctnosti, tak nutně obsahují trpělivost. Čím jsem starší, tím víc si cením ctnosti trpělivosti, vedle statečnosti a moudrosti. Přátelé, přijměme tento adventní čas, čas očekávání, jako čas cvičení ve ctnosti trpělivosti. Budeme ji ještě moc potřebovat. Amen.