Pokračujeme ve čtení tzv. eschatologické řeči, kterou Ježíš pronáší v Lukášově Evangéliu. Ten dnešní úryvek není vlastně vůbec jednoduchý. Jednak kvůli jazyku, který Lukáš používá a kterému už po několik dnů nasloucháme, a také proto, že se překrývá se skutečnými historickými událostmi – a to sice se zničením jeruzalémského chrámu a římským vojskem. A je třeba k tomu ještě připočíst řeč o konci časů, která je líčená v takových působivých katastrofálních apokalyptických barvách a formách, typických pro tento druh literatury.

Důvodem je také skutečnost, že raná církev vykládala právě to zničení chrámu jako jakýsi boží trest za to, že tehdejší židovští představitelé odmítali Ježíše. A tak v této Ježíšově řeči vlastně nasloucháme tomu, jak on své učedníky uklidňuje. Dává jim uklidňující rady a učí je způsobu vidění věcí a čtení dějin svobodného od strachu. Prvním záměrem tohoto a podobných textů je ukázat, že nesměřujeme k nějakému závratnému konci, ale že směřujeme k cíli. Jaká by byla naše láska k Bohu, kdybychom se měli bát jeho příchodu? Rozložení starého světa je zároveň zrozením světa nového. Lukášovi zvlášť leží na srdci, aby ukázal vztah mezi posledním cílem a naší současnou cestou tady a teď. Tyto čtení tak můžeme shrnout do pojmu, který by mohl mít nadpis věrnost.

Ježíš nás vyzývá, abychom skutečně zůstali věrní a překonali svou vrozenou duchovní, ale také často lidskou průměrnost. Abychom zůstali věrní ne nějaké instituci, ne zákonu, ne chrámu, který měl svůj konec, ani těm různým pánům, kteří se chtějí zmocnit našeho svědomí, ale abychom byli věrní vnitřní svobodě, která se dnes stále častěji ukazuje jako velice obtížná. Emanuel Levinas ji nazval „obtížnou svobodou“ a skutečně je tomu tak. Je to svoboda, kterou je třeba žít tady a teď.

Již zažíváme možná až příliš mnoho krizí – světové války, totality, vyhlazovací tábory, jaderné arzenály a jejich neustálé harašení, terorismus, různé krize, ať už zdravotní či energetické, a problémy. Upřímně bychom měli přiznat, že není vůbec snadné žít v takové době skutečnou vnitřní svobodu, aniž bychom podlehli strachu a obavám. Není snadné tváří v tvář událostem ve světě, stejně jako první učedníky, vlastně svírá sklíčenost a pochybnost. Jsme v pokušení ze strachu se uzavřít do svého bezpečného prostoru, svých zdánlivých jistot, abychom se vyhnuli strachu jednat. Abychom si možná neznepřátelili někoho či něco.

Ale k čemu nás zavazuje to, že jsme křesťané, tedy Kristovi učedníci? Především být učedníkem znamená učit se a osvobozovat se neustále od úzkosti a strachu, které všude kvetou a působí jen škodu. Člověk jako jediný živočich si je vědom svých limitů a omezení, a tak se právě ze strachu nechává tím strachem řídit. Ale ten triumfuje skrze vůli zachránit se za každou cenu, z níž se rodí sobectví a každé jiné zlo.

Ježíš nabízí jako alternativu život, který se zrodil z důvěry k Otci, s postojem lásky, naděje a vděčnosti. Lásky, která už nad smrtí zvítězila. A tak náš postoj ve světě, v němž žijeme tady a teď, není takový, že jsme pasivní hráči, ale že je na nás, abychom učinili naši realitu skutečně plodnou. Války a násilí nejsou znamením boží porážky ani jeho trestu, nejsou katastrofickým znamením blížícího se konce, ale pro člověka, který žije ve víře, jsou výzvou k tomu jít na hlubinu.

Jsou výzvou k obrácení, k tomu, abychom šli k podstatnému, abychom se nenechali vyvést z míry a zůstali v naději.