Jak jsem zmínil na počátku, v tento den, na poslední neděli liturgického roku, poslední neděli před začátkem adventu, slavíme slavnost Krista Krále. Nejprve si řekněme něco, jako obvykle, o historickém kontextu zavedení tohoto svátku. Tento svátek je poměrně moderní, byl zaveden ve 20. století papežem Piem XI. a byl to jakýsi plod svatého roku 1925, tedy před stoletím. Svatý rok vždycky začíná o předchozích Vánocích. Byla to doba, kdy se nenaplnilo očekávání mnoha křesťanů, že zkušenost první světové války povede k masovému obrácení lidí ke Kristu. Přesto přivedla do Říma ohromné množství poutníků a svátek byl plodem tohoto svatého roku.

Ve 20. letech 20. století začínaly pomalu zdvíhat hlavy totalitní režimy, které se pak ještě zřetelněji představily v době velké hospodářské krize ve 30. letech. Komunismus, nacismus, fašismus. Právě papež Pius XI. svými dokumenty odsoudil všechny tyto totalitní režimy. V roce 1929 svým brévem „Non abbiamo bisogno“, nemáme zapotřebí, kritizoval italský Mussoliniho fašismus. Pak ve stejném týdnu v březnu roku 1937 odsoudil nejprve ruský komunismus, bolševismus svou encyklikou „Divini Redemptoris“. A ve stejném týdnu i nacistickou rasovou teorii. Bréve, které bylo napsáno v německém jazyce „Mit brennender Sorge“ (s palčivou starostlivostí). V roce 1937, v době, kdy Sovětský svaz uzavíral přátelské svazky s Hitlerem a rok předtím, než demokratické státy uzavřely mnichovskou smlouvu s Hitlerem, papež promluvil poměrně jasně.

Byla to doba, kdy jedno za druhým končila království v Evropě, včetně monarchie Rakousko-Uherské po první světové válce. Zavedení tohoto svátku Krista Krále nemělo být jakousi nostalgií po monarchistické vládě. Spíše naopak, v době, kdy výraz Kristus Král, který má své zakotvení v písmu, ztrácel politické asociace, se mohla naplno zvýraznit idea Krista jako Pána, Krále, Vládce. V té době v Německu to byl svátek mládeže, který chtěl říci, že ne Führer, ne Hitler, ale Kristus Ježíš je tím skutečným Pánem, vůdcem, vládcem lidského srdce a lidského svědomí.

Samozřejmě jsou to věci, které jsou aktuální stále v době rostoucího populismu, kdy se objevují všelijaké figury spasitelů, které nabízejí laciná řešení, rychlá řešení a jednoduché odpovědi na složité otázky. V této době je třeba si připomenout autoritu, která není z tohoto světa kompromisů, lží, reklam, ideologií, a tato autorita si uchází o to, abychom ji svobodně přijali. Dnešní evangelium ukazuje jeden aspekt myšlenky Krista Krále, objevuje se jak v liturgii, tak v písmu, vícekrát v liturgii – svátek Zjevení Páně, Tří králů. Je to svátek, kdy mágové z východu se ptají po nově narozeném židovském králi a jsou překvapeni, že ho nenajdou v jeruzalémském paláci, ale ve chlévě v Betlémě.

Stejně tak myšlenka Krista Krále připomíná Květnou neděli, kdy je Ježíš vítán v Jeruzalémě jako mesiášský král, ale toto vítání a oslava se za několik dní mění ve křik „Ukřižuj ho“. Nakonec tento svátek putoval během své krátké historie církevním rokem, až mu papež Pavel VI. po liturgické reformě po druhém vatikánském koncilu dal jeho dnešní místo na konci církevního roku.

Na konci církevního roku myšlenka Krista Krále ztrácí politické asociace a má určitý eschatologický smysl. Kristus jako Král, jako ten, k němuž směřují nejrůznější proudy lidského vývoje. Můžeme si připomenout pavlovské ideje – Kristus je králem všech věků, v něm veškerá plnost božství přebývá – nebo vizi jezuitského myslitele Pierra Teilharda de Chardin: Kristus jako bod Omega, jako bod, ve kterém se sbíhají všechny linie vývoje, evoluce a Kristus jako završení tohoto procesu, odpověď na porodní bolesti světa, jak o nich píše sv. Pavel: všechno lidstvo sténá v porodních bolestech, až se objeví sláva božích synů. Uprostřed nich se objevuje postava paradoxního Krále.

Tento paradoxní prvek je zvlášť důležitý a viditelný v dnešním evangeliu. Ježíš, svázaný a bičovaný vězeň, je postaven před Piláta, reprezentanta římského císaře, a je obžalován, že se prohlašoval králem. Pilát říká: „Ty jsi král?“ a Ježíš nakonec říká: „Ano, já jsem král, já jsem se k tomu narodil a k tomu jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ Poté následuje známá Pilátova otázka: „Co je pravda?“ Jak to asi Pilát řekl? Jak to asi myslel? Byl to člověk, který se zajímal o filozofii, a čekal od Ježíše nějakou filozofickou odpověď na otázku po pravdě?

Mně se spíš zdá, že cítím v tom cynické pohrdání mocnářů pravdou. Co je pravda? Jaký význam má pravda? Vždycky se vzpomínám na jeden poměrně traumatický zážitek z konce 90. let, kdy jsem v době opoziční smlouvy v naší zemi měl televizní debatu se dvěma politiky z těch dvou stran. Když jsme potom šli dolů a byli jsme mezi čtyřma očima, řekl jsem jednomu z nich: „Pane místopředsedo, vy přece víte, že to, co jste tam říkal před kamerou, tu celou hodinu, není pravda.“ On se na mě podíval a řekl: „Pravda,“ nechal to zaznít jako sprosté slovo. Jaká pravda? Já mluvím ke svým voličům a druhá strana mluví ke svým voličům. Nás vůbec nezajímá nějaká pravda. Nezajímá nás pravda, nás zajímá moc. My říkáme to, co lidé chtějí slyšet. Oni nám dají své hlasy a klíč k moci a penězům. To je celé. Co se nám tady pletete s otázkami po pravdě? Pravda nás vůbec nezajímá.

Byl to pro mě velmi traumatizující zážitek. Když jsem si znovu přečetl toto evangelium, uvědomil jsem si, že spor mezi pravdou a mocí se táhne celými dějinami. Vždycky jsme na křižovatce, pro koho se rozhodneme – budeme podléhat cynismu moci, která pohrdá pravdou, nebo budeme svědky pravdy? Budeme ochotni a budeme mít odvahu se postavit na stranu pravdy, i když to může být spojeno s těžkými a nepříjemnými věcmi? Svátek Krista Krále nám připomíná krále, připomíná moc, která není ze světa cynismu a kompromisů, ale ze světa, který otevírá Kristus – věrnost pravdě. Jak říká jedna stará česká náboženská píseň: „Pravda malé místo má všude ve světě.“ Ano, často tomu tak bývá i v našem světě, přesto je třeba, abychom se za pravdu postavili a přihlásili k tomu království pravdy, ne k království cynické moci. Amen.