Slavnost Ježíše Krista Krále – Kristus Král vesmíru a univerza. Víte, je to svým způsobem podivná slavnost, která uzavírá liturgický rok. Možná potřebujeme nějakou vizi toho, že to dopadne dobře, možná jde o nějakou monarchistickou nostalgii církve. Svátek, který mluví o králi a triumfech, oživuje snad dávnou nádheru bojovné církve v neustálém střetu se světskou mocí. Někdy tajně chtěnou a touženou, jindy odmítanou.

Když ale nasloucháme slovům dnešního evangelia, jsme jako obvykle zaskočeni. Naše nadšení je rázem utlumené a okamžitě se rozptylují všechny naše sny o hlasitém vítězství církve, o vítězství dobra nad zlem tak, jak si to my lidé představujeme. Jakého krále tu dnes máme před sebou? Ve čtvrtém Janově evangeliu je Ježíš velice paradoxním králem. Bez vojska, bez světské moci, bez slávy králů země. Král, který se nechlubí potleskem a jásáním davu. Je svým způsobem jakýmsi králem naruby. Králem, který se zjevuje v nahotě zavrženého člověka, zbičovaného a korunovaného trním. A jeho slavným mocným trůnem je vlastně kříž. Nástroj tak brutální, že i římský politik a filozof Cicero nabádá římské občany, aby se od něj drželi dále. Tak to se nám zjevuje jediný pravý král celého vesmíru. Se slávou, kterou mu nikdo nemůže vzít. Se slávou toho, kdo miluje až do konce, kdo dává svůj život za druhé, kdo zůstává v lásce.

Pokusme se na chvíli naslouchat tomu vyprávění o zjevení tohoto paradoxního krále naruby. Umučení podle Jana se skládá z celkem jedenácti scén, každá z nich je umístěna na jednom z různých míst, kam Ježíše zavlekli jeho pronásledovatelé. Předu je scéna celkem šestá – scéna korunování trním, která je skutečně v tom janovském příběhu v pašijích vrcholem zjevení toho, jaký je Ježíš král. Ježíš je bičován jako otrok a vojáci se mu vysmívají. Aby vyvrátili jeho královský nárok, pokořují ho a znetvoří. Přikryjí ho purpurovým pláštěm jako krále země. No a k této podivné intronizaci patří samozřejmě i poklona a hold novému králi. A tak se mu vojáci klanějí, bijí ho a posmívají se mu. Říkají: „Buď pozdraven, židovský králi.“ Je to však parodie, ale v evangeliu podle Jana je to skutečné zjevení. Zjevení toho, kdo je Ježíš a jaký je král. Protože se v ní zjevuje skutečné králování Ježíše – služebníka, pána a oběti zla tohoto světa.

Scéna, která je popisována v dnešním příběhu, začíná, když židovští představitelé předali Ježíše římskému prokurátorovi, aby ho jako zločince odsoudil k smrti. A v tom mistrovském dialogu mezi Ježíšem a Pilátem, kterému jsme naslouchali, rozehrává Jan skutečné drama. Pilát si myslí, že je mocný. Myslí si, že má tesaře z Nazareta jako loutku a říká, že je zlomený a pohrdá jím i všemi Židy. Baví se tím, že se vysmívá tomuto ubohému muži, který ztratil podporu svých vlastních – nejen představitelů židovské obce, ale i jeho učedníci se rozutekli. Žertuje, vysmívá se mu a nabízí mu zdánlivě férový dialog, ve kterém předstírá spravedlnost a nestrannost. Víte, moc se často stává jenom fraškou spravedlnosti a výsměchem a staví se proti těm, kdo jí stojí v cestě.

Sanhedrin, tedy židovský soud, by rád Ježíše zabil, ale nemůže. Musí požádat o svolení nenáviděného Piláta. Pilát chce Ježíše osvobodit, aby ponížil Sanhedrin, ale nemůže. Oba vlastně dělají to, co nechtějí. Kompromisy, strach a vypočítavost z nich dělají spojence a loutky jejich vlastních ambicí. A mezi nimi stojí umučený člověk. Umučený Bůh. A vskutku – zdání klame, tento poražený muž se v ničem nepodobá králi, natož Bohu.

Tak bychom se měli ptát sami sebe. Opravdu chceme takového krále? Takového Boha? Člověk možná odpovídá: „Ne, děkuji, takového ne.“ Možná máme raději Boha, který je přísný a svrchovaný vládce, ten skutečný král, mocný. A možná nás tahle pohanská představa Boha, kterou tak či onak všichni v sobě máme, uspokojuje víc. Protože se nám také více podobá. Nenutí nás k obrácení. A nepřevrací naše srdce naruby. Jenom jej trošku šimrá a lechtá.

Opravdu chceme takového Boha? Boha, který se vydává do rukou člověka až tak, že ho člověk porazí? Ano, i dneska se tak stane. Boha, který z lásky souhlasí s tím, aby ho smetla nenávist a násilí člověka? To je náš král. Bůh milující. Bůh zraněný. Bůh, který činí lásku jediným měřítkem, posledním smyslem, jedinou nadějí člověka.