Moji milí, na samém závěru církevního roku, na poslední neděli před adventem, připadá slavnost Krista Krále. Je to svátek poměrně moderní, zavedený ve 20. století. Připomeňme si nejprve historický a politický kontext zavedení tohoto svátku. Byl zaveden papežem Piem XI. jako plod svatého roku 1925, tedy před sto lety. Tento svatý rok přivedl do Říma nebývalé množství poutníků, ale papež si uvědomoval, že se nenaplnila jeho očekávání, že po první světové válce se lidstvo hromadně obrátí k Bohu. Po válce se změnila geopolitická mapa světa. Zanikla řada monarchií, také rakousko-uherská monarchie. Zavedení tohoto svátku Krista Krále určitě nemělo být reminiscencí ani obhajobou monarchistické ideje. Možná právě naopak. V době, kdy světská království zanikala, bylo možné mluvit o Kristu Králi bez konkrétních politických asociací. Mohla být vyzdvižena jiná stránka té myšlenky, která má svou biblickou oporu.

Někteří odborníci na liturgii namítali vůči tomuto svátku, že idea Krista Krále je už spojená s Květnou nedělí, kdy si připomínáme Ježíšův královský vjezd do Jeruzaléma, nebo se svátkem Zjevení Páně, který připomíná mudrce, jež se přišli poklonit nově narozenému židovskému králi. Papež Pavel VI. v rámci pokoncilní reformy liturgie přesunul tento svátek z poslední neděle v říjnu na poslední neděli církevního roku, čímž zdůraznil eschatologický obsah myšlenky Krista Krále. Kristus je pán dějin. Jeho království přijde v samém závěru, jako vrchol a soud vývoje celých světových dějin. Krista Krále si můžeme představit jako onen bod Omega v díle velkého francouzského jezuity Teilharda de Chardin, jako bod, ve kterém se sbíhají a dovršují všechny linie vývoje celého stvoření. Kristův druhý příchod bude završením dramatu dějin i evoluce ve vesmíru.

Zavedení tohoto svátku mělo i svůj politický význam. V té době, koncem 20. let, začaly ve světě zdvihat hlavy totalitní režimy, které zvláště zesílily v době světové hospodářské krize 30. let. Byl to právě papež Pius XI., který svými dokumenty tyto režimy odsoudil: nejprve italský fašismus listem "Non abbiamo bisogno" („Nemáme zapotřebí“), a pak v březnu roku 1937 ve stejném týdnu odsoudil ruský bolševismus encyklikou „Divini Redemptoris“ a také německou rasovou teorii apoštolským listem „Mit brennender Sorge“ („S palčivou starostí“). To bylo v době, kdy Sovětský svaz navázal s Hitlerem přátelské kontakty, uzavíral pakty, které umožnily Hitlerovi připravit se na světovou válku. Bylo to rok předtím, než demokratické státy Západu zasedly s Hitlerem a Mussolinim k podpisu Mnichovské dohody, aby prodaly náš stát, podobně jako to zřejmě chystá udělat prezident Trump s Ukrajinou.

Dějiny nás učí, že diktátoři se s kompromisy nespokojí, smlouvy nedodržují a využívají je jen k tomu, aby získali čas k dalšímu postupu. V době nárůstu antisemitismu, což opět tvoří analogii s dneškem, prohlásil papež Pius XI., že my křesťané jsme duchovně semité. Svátek Krista Krále se stal v Německu farním svátkem mládeže a byl v době nastupujícího nacismu připomínkou, že nikoliv führer, vůdce, ale pouze Kristus, může být pánem křesťanského srdce a svědomí a že křesťanství je neslučitelné s nacionalismem a novopohanskou mystikou krve a půdy.

S výkřikem „Ať žije Kristus Král“ umírali před popravčími četami katoličtí mučedníci ve Španělsku a v Mexiku, zatímco většina liberální humanistické inteligence tleskala levicovým revolucionářům. Bylo velmi málo těch, kteří si včas jako George Orwell otevřeli oči a uvědomili si, co tyto režimy znamenají. Katolický fašismus, který měl své obdoby na Slovensku, v Chorvatsku, ve Francii, nebyl žádnou žádoucí alternativou vůči levicovým radikálům. Opět je třeba hledat jakousi cestu mezi politickými extrémy. Bylo to tenkrát, je to i dnes. To je tedy ten historický a politický kontext zavedení svátku Krista Krále.

V ideji Krista Krále je vyjádřena jedna z hlavních zásad křesťanské politické etiky. Přihlásit se k autoritě Ježíše Krista znamená závazek hájit proti všem manipulacím diktátorských a totalitních režimů a ideologií svobodu, svobodu svědomí, důstojnost každé lidské osoby, rovnost lidských ras a nezadatelná lidská práva. Pro křesťana lidská práva nejsou něčím, co uděluje milostivě stát a může je také libovolně omezovat, nýbrž lidská práva jsou zakotvena v důstojnosti člověka jako Božího obrazu. Stát tato práva neuděluje, tedy je nesmí ani odmítat, ale musí je respektovat. Už sv. Augustin prohlásil, že státy bez spravedlnosti jsou jenom velká lotrovství, lotrovské bandy. Někdo, kdo se hlásí ke křesťanství, nesmí propadnout modloslužbě, to znamená zbožštění národa, státu, vůdce, strany. Musí včas poznat falešné mesiáše a jejich sliby zlatého věku a ráje na zemi. Musí si vůči všem mocnostem udržet kritický odstup a hájit svobodu sloužit jedinému králi, a tím je Kristus. To je vhodné si připomínat alespoň na tento svátek konci církevního roku.

V Den slavnosti Krista Krále se čtou různé úryvky evangelia. Letos je to scéna, kdy Ježíš stojí před Pilátem, obžalovaný z toho, že se prohlašoval králem. „Ty jsi král?“ ptá se mocnář, když se dívá na svázaného bezmocného vězně, a Ježíš odpovídá: „Ano, já jsem král.“ A dodává: „Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ „Co je pravda?“ odpověděl na to Pilát otázkou, jak asi zněla ta slavná Pilátova otázka? Je o tom celá řada komentářů. Já v tom cítím jakési pohrdání: pravda? Co to je? Jakou cenu má pravda? Jakou váhu má pravda? Vždycky, když se čte toto evangelium, tak si vzpomínám na jeden traumatický zážitek z konce 90. let. V době nemravné takzvané opoziční smlouvy jsem byl v jedné televizní diskusi s jedním významným politickým představitelem, dosud činným na naší politické scéně. A když ta debata skončila, tak jsem se ho zeptal mezi čtyřma očima: „Pane místopředsedo, vy přece víte, že co jste nám říkal celou tu hodinu vůbec není pravda.“ On se na mě podíval a řekl: „Pravda?“ To slovo vyslovil, jako by to bylo sprosté slovo. „Pravda? Jaká pravda? Já mluvím ke svým voličům a druhá strana mluví ke svým voličům.“ Čili přeloženo: nás vůbec nezajímá, co je pravda. Nám jde o to, abychom získali hlasy voličů a přístup k moci a k penězům.

Toto byl zážitek, který hned tak nezapomenu. Tehdy jsem si uvědomil, že ten soud Pilátův v souboji mezi pravdou a cynismem moci stále pokračuje. I dnešní doba je ohrožena cynismem populistů. Stát proti Pilátům dneška a svědčit o pravdě znamená i dnes přijmout kříž. V této podobě by to ostatně bylo daleko těžší v někdejších dobách, které si ještě dobře pamatuji. Avšak nikdy, včera ani dnes, nesmíme zběhnout do řád Pilátových pomocníků. Nesmíme se bát cynických lhářů a nesmíme s nimi kolaborovat. „Než s lumpem tancovat, to se chci radši prát,“ zpívali Voskovec s Werichem. Ano, kdo na sebe nevezme svůj kříž, není mne hoden, říká Ježíš. Amen.