„Snáze velbloud projde uchem jehly, než by se bohatý člověk dostal do nebeského království,“ ale jak vidíte z dnešního evangelia, u Boha je všechno možné a nebe se tu a tam udělají výjimku. Říkáme to někdy, že jsme přátelé církve, možná všichni v tomto kostele, a píšeme, jak církev milujeme, máme ji rádi a radíme, co by církev měla udělat; čeho si všímat, jakým směrem napřít své síly, možná komu se omluvit, koho přijmout, koho nediskriminovat a jak by církev měla v tomto neklidném světě žít. Uděláme o tom i několik konferencí, kde budeme debatovat o tom, co by církev měla udělat, s používáním řady kondicionálů.

A ty rady někdy nejsou špatné, jsou naopak výborné, ale pořád je to ta situace, kterou jsme možná mnozí zažili, že jdete z Hračanského náměstí do katedrály a stojíme mimo ten průvod a třeba tleskáme nebo zpíváme a radíme, co by církev měla udělat. A dnešní evangelium nám to úplně postaví na hlavu, protože Ježíš najednou řekne: „Já dnes musím zůstat v tvém domě.“ A to úplně, ale úplně obrací perspektivu. Za prvé to, že Ježíš si neláme hlavu s etiketou, to známe z celého evangelia. Když je tam u farizea Šimona, tak místo toho, aby na večeři debatovali o sportu, volnočasových zábavách, dělali small talk, tak Ježíš říká: „Vodu na umytí jsi mi nepodal, nohy jsi mi neumyl,“ což nejsou úplně dobrá témata na začátek hostiny. A tady se Ježíš vlastně vnutí na večeři k tomuto vrchnímu celníkovi, který tam někde sedí, dívá se na průvod Ježíše a těch jeho učedníků, na tu suitu, která tam jde, sleduje, zajímá ho to, a najednou ale přichází cosi úplně opačného, a náhle Ježíš říká něco ve smyslu: „Nevím, Marku Vácho, ale dneska musím zůstat ve tvém domě.“

A teď ten Zacheus najednou pochopí, že církev nejsme my, ale já bych drze řekl, že církev jsem já. Že její hanba, její svatost, její potupy, její obrovské vzmachy v umění a ve vědě, že to všechno nějak padá na mě. Že být křesťanem, to, co si znovu a znovu uvědomujeme na těch kurzech základů víry, není jen to, že přijmu nějaký docela možná zajímavý etický kodex a nějaké asi docela logické názory na vznik světa, ale že to je setkání s Bohem. Že Ježíš ani po samaritánské ženě, ve čtvrté kapitole Jana, ani zde u Zachea nechce: „Podívej se prosím tě na sebe, běž ke zpovědi, změň zaměstnání, obrať se a pak teda přijď a budeme si povídat.“ Ta samaritánská žena žije aktuálně se šestým přítelem, je to heretička, a přesto bude ta, kdo ponese evangelium. Zacheus je vrchní celník, tedy opravdu člověk, který se živí tím, že okrádá vlastní spoluvěrce, velmi bohatý navíc, a Ježíš místo toho, aby ho nechal, možná by Ježíš čekal marně dlouho, než by Zacheus přišel, Ježíš sám přichází a vlastně až drze říká: „Dneska budu u tebe večeřet.“

A Zacheus teď sleze z té, někdo říká fíkovník, někdo moruše, podle překladu, a přichází setkání s Bohem. Přichází ta myšlenka, že „církev jsem já“. Že to jediné, co potřebuji, je to, aby člověk byl nějak zraněný, lépe to říct neumím, setkáním s Kristem. Všechno ostatní, tady ty ornáty, svíčky, to je folklor. To jsou důležité věci, ale tančíme kolem oltáře na tom žhavém magmatu. Najednou se člověk dotkne božích tajemství a učedníci a apoštolové nebyli žádní velcí dialogoví, možná nebyli vůbec žádní dialogoví, ale tu zvěst, kterou křičeli do světa, bylo: „My jsme to viděli, my jsme se toho dotýkali, my jsme to slyšeli, to je slovo boží, tohle vám jdeme zvěstovat, tohle vám jdeme říct, my jsme se tohoto účastnili v přímém přenosu, tohle vám jdeme sdělit.“

A podobně Zacheus, ono není možné, aby mě setkání s Bohem neproměnilo, abych se nedotkl počátku vesmíru. No jasně, polovinu majetku dám chudým, když jsem někoho ošidil, tak mu to nahradím čtyřnásobně. Není možné, abych odešel z mše svaté neproměněný. Není možné, aby ta moje osobní modlitba, člověk si to říká, když někdy třeba vybuchnu hněvem nebo vztekem, tak k čemu teda asi stála dnešní ranní modlitba? K čemu to teda vlastně bylo? Ty hodiny adorace v ty čtvrtky, to je výcvik v posilovně pro setkávání se s lidmi, pro náš život na tomto světě, v této Praze, setkávání se s lidmi, které nám Bůh přihrává do cesty. Tedy aby mě setkání s Bohem, modlitba a adorace a mše svatá proměnily. Toto je to podstatné.

A tohle nám ukazuje Zacheus, to, že Ježíš přichází za mnou, za každým z nás v tomto kostele, možná opravdu až trochu drze, dává nohu do dveří a říká: „Já bych dnes chtěl zůstat ve tvém domě.“ A nebo, jak jsme dneska slyšeli ještě ostřeji, „dnes musím zůstat ve tvém domě.“ A teď Zacheus plný radosti chystá tu večeři. Ježíši to úplně nepomůže, protože se chystají už Velikonoce, napětí se dá krájet mezi Ježíšem a znalci zákona. A taky si to představují, si Ježíš v těch komentářích na Facebooku, když všichni říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi.“ Jiný komentář: „Žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků.“ Farizej Šimon, jak mu tam ta žena umývá nohy olejem a týrá vlastně: „Kdyby to byl prorok, tak by věděl, jakého druhu je ta žena, teď je to hříšnice.“ A Ježíš přesně tohle dělá, jako by ho toto nezajímalo, a opravdu ho to zřejmě nezajímá, ale podstatu věci nám řekne v poslední větě dnešního evangelia: „Přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“

Tedy pokud jsme tuto mši svatou začali větou, že minulost nikdy není překážkou budoucnosti, tak to je přesně to, co říkáme, když nahlas říkám na mikrofon: „Přátelé, vyznávám se všemohoucímu Bohu, že často hřeším myšlením, slovy i skutky,“ tedy jsem to já, kdo nějak souzní s církví, kdo v dnešním evangeliu najednou pochopí, že já jsem odpovědný za toto společenství. Že jistě kněží a biskupové jako Jan Graubner, Dominik Duka mají jistě jiné postavení, jinou odpovědnost, hrají jinou hru na jiném místě těla církve, ale že každý z nás z tohoto pozoruhodného tajemného těla jsme odpovědní za to, aby to tělo bylo zdravé. Toto je podstata věci.

Zacheus najednou z pozice diváka, který jistě dává velmi inteligentní a dobré rady, o tom nepochybuji, se stává účastníkem. Najednou je to můj příběh, najednou už nepozoruji křesťanství jako novinář, ale najednou se stávám tím, kdo je nějak osloven Kristem. Zacheovi je to jistě trapné, když ostatní říkají: „To vešel k někomu s hříšníkem a jí s ním,“ ale pro něho je to bod obratu a věřím pevně tomu, že u Zachea tahle změna už potom bude trvalá a že promění celý jeho život dál.

Takže toto je jeden z příběhů. Kdybych měl někomu vysvětlit, co je to křesťanství, tak jeden z příběhů, který se nabízí, je dnešní evangelium. Kdy Ježíš oslovuje každého člověka. Vůbec neřeší, jestli ten člověk je mystik nebo hříšník, nebo jestli je takový nebo jiný, ale říká: „Dnes musím zůstat ve tvém domě.“ Toto je ostré, to není jenom: „Stojím u dveří a klepu,“ ale „Přál bych si moc, abych dnes prožil večer s tebou doma.“ A teď, když člověk dveře otevře, nemůže se stát, abych odešel z tohoto setkání s Bohem neproměněný. Jákob po setkání s tím neznámým kulhá, protože není možné vidět Boha tváří v tvář a zůstat nezraněný.

Takže kéž by možná při každé mši svaté, kdy přijímám Eucharistii, kdy slyšíme slovo Boží, kdy se setkáváme nebo když si přejeme třeba pozdravení pokoje, kéž by tohle nás proměnilo. Kéž by čas, který zde dáváme Bohu, nás proměnil v to, aby to bylo vidět na našich životech, až vyjdeme z kostela. „Bože, polovinu majetku dám chudým a jestli jsem ošidil někoho, tak mu to nahradím čtyřnásobně.“ Takže minulost byla taková, jaká byla, ale teď se chystá budoucnost k Boží chvále a slávě.