Moji milí, o posledních nedělích před koncem církevního roku se v evangeliu i v jiných čteních objevuje eschatologický motiv – to, co se týká konce světa, konce života a příchodu Božího soudu. My ovšem dnes trochu dáme tato témata do závorky a zkusíme se podívat na určitý duchovní smysl toho, co si v těchto dnech připomínáme.

Ano, i s těmi událostmi, jako pádem komunistického režimu, koncem bipolárního světa a koncem studené války, se objevilo sousloví "konec dějin". Ovšem v jiné souvislosti. Ty události vedly významného amerického politologa Francise Fukuyamu, žáka Samuela Huntingtona, k napsání knihy "The End of History" – Konec dějin a poslední člověk. V duchu hegelovské politické filozofie ovšem nehlásá ani nepředpovídá konec světa, ale konec určité fáze dějin. Je přesvědčen, že přichází jistý happy end toho dlouhého světového vývoje a že lidstvo nezvolí už žádnou jinou alternativu než svobodu politickou i hospodářskou, tedy liberální demokracii a kapitalistické hospodářství. A že dříve nebo později tyto hodnoty se stanou globálními.

To se nestalo. Dnes nám ukazují statistiky, že právě v posledních letech se řada zemí odvrátila od demokratického vývoje a převládly v nich autoritativní režimy. Ano, dnes děkujeme za dar svobody a vzpomínáme na všechny, kteří tuto cestu prošlapávali. Samozřejmě míváme i osobní vzpomínky. Jsme tady lidé několika generací, tak pro mou generaci to byl zásadní životní obrat. A já si pamatuji, jak jsem v těch hodně mrazivých listopadových dnech před 35 lety vzpomínal na generaci mých rodičů. Protože obě data, která si dnes připomínáme – 17. listopad 1939, k zavření českých vysokých škol, a 17. listopad 1989 – vlastně ohraničila půl století nesvobody v naší zemi. I to kratičké období po druhé světové válce zdaleka nebylo plnou svobodou, protože jsme byli mocnostmi rozhodnutí a odsunutí do sovětského vlivu.

Vzpomínám na lidi právě té generace mých rodičů, pro které toto půlstoletí nesvobody vyplňovalo větší část jejich života, a někteří se nedožili toho překvapivého výbuchu svobody. Strašně jsem na ně vzpomínal a ta lítost, že se toho nedožili, byla silná, i když o tom vždycky mluvili. Pamatuji si do let 1956, kdy všechny návštěvy se loučily slovy, že na Vánoce to praskne. A po potlačení maďarské revoluce se tato naděje trochu vytratila a mnoho lidí už nepočítalo s tím, že se dožijí svobody.

Půl století tvrdě zaplacené utrpením mnoha lidí a spoustou zkažených životů... Ano, a ta naše generace, která byla aktivní účastní těch událostí, má ty události velmi živě v paměti. Já si vzpomínám na konkrétní detaily. Dva dny po 17. listopadu jsem se vracel po svatořečení Anežky České z Říma s panem kardinálem Tomáškem v československém letadle, kde nám přinesli Rudé právo, které ještě psalo ve starém stylu. Už tam pronikaly zprávy, že se v Praze hovoří o tom, že možná byl zabit student při demonstraci a že se objevují výzvy ke generální stávce.

Když jsme přistáli, na letišti nás čekal italský velvyslanec, který říkal, že tady je revoluce. Ještě ten večer jsme se studenty, kteří mě čekali na letišti, psali prohlášení a já jsem ještě v noci nesl do Melantrichu, aby bylo přečteno mezi různými peticemi, které se tam schromažďovaly na demonstracích na Václavském náměstí. A pak si vzpomínám na prvního ledna roku 1990, kdy jsem se vracel z Wrocławi, kde bylo shromáždění TJZ a kde jsme prožívali to otevření nové cesty.

Ta cesta, kdy jsme jeli nocí za sněžení, mi umožnila uvědomění, že jdeme do úplně nového prostoru, a co nám asi přinese? My jsme tenkrát, někteří lidé z té podzemní církve, pracovali na projektu desetiletí duchovní obnovy společnosti a národa. Tento projekt vznikl s očekáváním, že dřív nebo později nějaké změny u nás nastanou. Netušili jsme, že přijdou tak brzo a že budou tak radikální. Netušili jsme, že komunistický režim se tak rychle poroučí, ale naše touha vycházela z přesvědčení, že naše země potřebuje nejen politické a ekonomické změny, ale je třeba vytvářet určitou duchovní a morální biosféru, v níž se může demokracie rozvíjet. Demokracie není jen politický režim, je to kultura vztahů mezi lidmi.

Chtěli jsme vyzvat všechny lidi dobré vůle, abychom společně, bez ohledu na církevní a světonázorové hranice, vytvářeli tuto biosféru svobodné společnosti. S odstupem vidím, že to byl vlastně první synodální projekt. Synoda znamená společná cesta a šlo o společnou cestu, o výzvu, aby církev, tehdy s mimořádnou autoritou v české společnosti díky vystoupením kardinála Tomáška, přistupovala s úctou a pokorou, nikoliv jako Mesiáš mající všechny správné odpovědi a řešení. Církev si musela uvědomit, že vyžaduje vnitřní proměnu, aby mohla přispět k reformě společnosti.

Myslím, že to byla myšlenka od Boha, ale svoboda přišla dříve, než jsme čekali. Možná, že program byl brzy převálcovaný politickými projekty a stranami. Je to škoda, protože naše společnost mohla vypadat jinak, kdybychom se více zaměřili na obnovu kultury práva, rodinného života a morálních hodnot napříč všemi oblastmi. Nicméně rozumím, že život šel dál a doteď děkuji za dar svobody, přes všechna zklamání a napětí.

Ano, je to úžasný dar. Děkujeme Bohu, pánu dějin, a děkujeme všem, kteří se aktivně účastnili těch dní a událostí, ale také vzpomeňme na všechny, kteří prošlapávali tuto cestu, často za cenu nejvyšších obětí. Vývoj v listopadu 1989 bezprostředně inicioval Palachovský týden, tedy při příležitosti výročí smrti Jana Palacha. Když se Palach upálil, mnozí nechápali jeho oběť, včetně různých křesťanů, a říkali: "Co tím dokázal? Vždyť ten režim nepadl a normalizace pokračovala."

Myslím, že něco dokázal. Lidé, kteří pochopili smysl té oběti, se snažili, aby se tento morální signál nevytratil. Myslím, že ve všech výsleších, které jsem absolvoval, jsem si vždy vzpomněl na Palacha a říkal jsem si, že nemohu ustoupit a zradit. Nezměnil se chod dějin, ale smysluplnost té oběti žila v srdcích lidí.

Palachova oběť byla jako zrno, o němž mluví Bible, které odumře a přinese užitek. Ta oběť byla uložena v paměti společnosti a ta si po dvaceti letech rozpomněla. Ty události lednového Palachovského týdne vlastně odstartovaly vše, co vyvrcholilo v listopadu 1989. Události nabraly na duchovním významu díky blízkosti svatořečení Anežky České. Pamatuji si, že jsem měl příležitost v aule Pavla VI. ve Vatikánu pozdravit poutníky z Československa a citoval jsem barokní proroctví, že až bude Aneška svatořečena, nastanou dobré časy v naší zemi.

O týden později, 25. listopadu, když jsme již děkovali za dar svobody, mi přišla paní a říkala: "Prosím tě, vyřiďte Anežce, že je frajerka." Takže nějakým způsobem jsem to vyřizoval svaté Anežce České. Myslím si, že blízkost svatořečení měla svůj význam. Tenkrát, než se vžil název sametová revoluce, se tomu říkalo revoluce svaté Anežky. Byla to událost, kdy poprvé byla mše přenášena z Říma v televizi a celý národ to nějak prožíval.

Myslím, že absence násilí, nenávisti a touhy po odplatě v listopadových dnech odrážela postavu Anežky, která z hlubin staletí připomněla určité dědictví. Zapomenout bychom ani tento aspekt neměli. Vzpomínám i na situaci, když byla velká demonstrace, při které lidé vyzvali k opuštění katedrály pana kardinála Tomáška, kde byla pronesena památná slova.

Na velké demonstraci na Letenské pláni pak Václav Malík vyzval k modlitbě "Otčenáš", když přišel jeden z policistů a žádal o odpuštění. Atmosféra byla napjatá, ale modlitba přinesla uvolnění a duchovní moment. Václav Malík byl pak mnohými kritizován za tu modlitbu, ale většina lidí instinktivně porozuměla. Tam se něco stalo.

Stejně jako Palachova oběť dala duchovní rozměr událostem okolo pražského jara a okupace, tato modlitba měla pro mnohé stejné vyznění. Dějinné události mají své klíčové momenty, které nejsou vždy nejviditelnější, ale nesou hluboký duchovní smysl. Kamera zachytila snahu lidí si vzpomenout na slova a přidat se k modlitbě. Bylo to velmi dojemné.

Byla to chvíle, kdy lidé pocítili, že se jedná o něco víc než jen politický převrat – že jde o událost s hlubším významem, ke které je potřeba přidat něco víc, než jen politické reakce. Pocítil jsem tam jasně potřebu vložit světlo zhora. Jistě jsem nebyl sám.

Nevíme teď, do jaké kapitoly dějin vstupujeme. Geopolitické a politické změny přinesou nejrůznější dopady. Situation mi nyní trochu připomíná období před druhou světovou válkou, kdy naše země byla ostrůvkem demokracie obklopená autoritativními režimy. Vidíme, co se děje na Slovensku, a měli bychom modlit se za naše bratry Slováky. Tam ve svobodných volbách vyhrály síly obracející se zpátky k východu a husákovskému režimu.

Nevíme, za jakých okolností budeme slavit za rok toto výročí. Je možné, že se obzor, který má své chyby, ale zaplať Pánbůh, že je, může zatáhnout zlověstnými mraky. Ano, děkujeme za dar svobody, který je křehký, a bylo nám svěřeno ho chránit a rozvíjet. Nemůžeme usnout na cestě, demokracie je také cesta – společná cesta. Amen.