Přátelé, já se tedy nebudu věnovat tomu prvnímu čtení. Z toho si starší ženy či dámy mohou odnést to, že víno by měly pít pouze s mírou. Chtěl bych se ale spíše věnovat evangeliu. Víte, v tom textu, který jsme slyšeli a který možná nezní našim uším úplně pohodlně, se skrývá důležité a úžasné poselství.

Často, když přemýšlíme o Bohu, o naší víře, máme takový, řekněme, farizejský způsob jednání. Ten je v mnoha ohledech velmi pohodlný a jednoduchý. Chci říct, že základní logika víry, kdy jednoduchá myšlenka, že Bůh člověku nabízí nějakou smlouvu a já, který jsem tu smlouvu přijal, jsem povinen jednat na základě jakési povinnosti, která z tohoto smluvního vztahu vyplývá. Jinak řečeno, jsem povinen svědomitě dodržovat spoustu přikázání a nařízení. To bylo takové, řekněme, trochu farizejské. Ne, farizejský zní moc pejorativně, protože v té široké skupině bylo mnoho moudrých lidí, o čemž také svědčí evangelium. Řekněme, že s jistou dávkou karikatury je to takový farizejský přístup k víře. Snažit se bez zbytku dodržovat to, co nám Bůh nějak nadiktoval podle našeho názoru. Ano, je to docela jednoduché a přiznejme si, že i přes všechnu snahu, v určitých katolických kruzích stále je to něco docela módního. Dobří lidé, kteří si, když se to vezme kolem a kolem, myslí, že jsou s Bohem naprosto v souladu, zejména ve srovnání se zbytkem hříšného a modlářského a rouhavého světa. Já přece chodím v neděli do kostela, tak jsem v pořádku.

Zatímco skrytý za tím je také jakýsi tradiční etický obraz Boha. Něco, co je v nás hluboce zakořeněno. Tedy to, že Bůh dává člověku zákon a na základě dodržování nebo nedodržování pravidel trestá zlé a odměňuje spravedlivé. A když už ne teď, protože o tom rozhodně zprávy v televizi a v novinách nesvědčí, tak alespoň na věčnosti. Nicméně už jedna z úžasných biblických knih, Job, tento zjednodušený pohled, který je ale stále v nás, vlastně úplně rozbíjí. Dokonce i Josef Ratzinger, papež Benedikt XVI., upozornil, že takové zjednodušené chápání Boha naši víru připraví o radost jako tu největší životní projev nás, křesťanů, a redukuje naši víru na pouhý moralismus. Často tak žijeme, i když bychom tak žít nechtěli. A dnes nás tedy evangelium, paradoxně skrze ten podivný text, učí vstoupit do úplně jiné logiky. Je to logika matky, která neočekává od svého dítěte poděkování za to, že ho kojí. Ona jedná z lásky. A Ježíšova logika je logika láskyplného vztahu.

Znáte to určitě sami. Pokud se člověk zamiluje, pokud nechá Boha ovládnout své srdce, pokud je vnitřně skutečně uchvácen vírou, jeho život se mění. To si uvědomujeme moc dobře a uvědomí si to každý z vás, kdo skutečnou lásku někdy prožil. Protože jestliže druhého člověka skutečně miluji, tak mu přece odevzdávám i část sebe sama, nebo i celého sebe. A lidé potom říkají: „Co jsem ji potkal, můj život už není jako předtím.“ Nebo: „Jak se ten Petr změnil, co potkal tu Janu.“ Když miluji, umožňuji jiné osobě, aby mě a můj život do jisté míry ovládala a ovlivňovala, což někdy udivuje nás i naše přátele. A dochází k radikálním změnám našeho chování. A tohle sebevzdávání přece provádíme vědomě a svobodně, nikdo nás k němu nenutí. Pokud je láska vzájemná, pak je oboustranné také sebeobětování, dávání i přijímání.

A tak i pro Ježíše je konání věcí, které k nám přicházejí z víry, prostě jenom přirozeným vyjádřením toho, co jsme z lásky „povinni“ vykonat. Přeci pokud je náš vztah k Bohu skutečně vztahem lásky, i my se měníme. I my odevzdáváme část sebe do Jeho rukou, dobrovolně a svobodně. A stejně tak i On se přeci odevzdává nám. Učit se tedy milovat na prvním místě vyžaduje odvahu postavit se čelem k poznávání sebe sama, vlastního srdce. Poznávání, které pro nás obvykle skrývá mnohá nepříjemná překvapení, když v nás často přebývají právě, ať už v těch našich mezilidských vztazích, nebo ve vztahu k Bohu, různé protichůdné tendence, myšlenky, touhy, mnohdy nevzdálené tomu, co od nás žádá evangelium. Prvním krokem tedy, jak někoho mít rád, někoho milovat, je uznat, že to zdaleka není samozřejmost. Že to je něco, co se každý den musíme a měli bychom učit. Možná právě i to je smysl dnešního výroku, kdy nás Ježíš vyzývá, abychom se odevzdali skutečně všechno. Abychom z lásky neúnavně pracovali a opustili tu jednoduchou farizejskou logiku „něco za něco“.