No, toto evangelium je obrovský oříšek pro exegety a kazatele, protože to, co tam čteme – že nastane soud ještě dřív, než pomine tato generace, toto pokolení – tak to se evidentně nestalo. Znamená to, že se Ježíš mýlil, nebo jemněji? Znamená to, že Syn Boží na sebe vzal lidskost, vzal na sebe také určité dějinně podmíněné představy? To je výklad některých autorů. Jiní říkají, že evangelista do toho promítl něco ze svých vlastních představ, možná nepochopil ta Ježíšova slova. Nebo ten výraz „toto pokolení“ znamená něco jiného než „tato generace“? Nebo Ježíš mluvil o onom soudu nad světem, který se naplní jeho smrtí na kříži? Nevíme. Dohady o tom mezi teology pokračují. Ještě komplikovanější je to všem tím, že krátce po těchto slovech v tom úryvku evangelia následuje varování před vypočítáváním data konce světa. Tomu se vždy věnovali a věnují sektáři, zvláště v tom vynikali svědkové Jehovovi, kteří mnohokrát přesně předpovídali, ohlašovali konec světa v určitý rok. Nikdy jim to nevyšlo. Ježíš varuje před těmito lidmi a říká, až přijdou ti, kteří budou říkat, že ten čas znají a že to už nastává, nevěřte jim, nechoďte za nimi. O té hodině, jak jsme četli dnes, neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn Boží, jenom náš Otec na nebesích.

Ovšem nejenom v náboženských úvahách se objevuje motiv konce dějin. Také události před 35 lety, které si v těchto dnech připomínáme – konec komunismu, konec přes 20 let trvající vojenské okupace naší země sovětskou armádou, konec studené války a bipolárního světa – tyhle události svedly jednoho vynikajícího amerického politologa, Francise Fukuyamu, k tomu, že tvrdil, že nastal konec dějin. To je hlavní kniha End of History. Nemyslel tím samozřejmě konec světa, avšak určitý dějinný happy end, určitou pozemskou variantu ráje – globální vítězství liberální demokracie a kapitalistického hospodářství dříve nebo později na celém světě – to se nestalo. Statistiky ukazují, že v posledních letech se ve velkém množství států demokracie zhroutila a vystřídaly ji autoritativní režimy. Od roku 2010 počet zemí, které se staly autokratickými, převýšil počet těch, které se staly demokratickými. Během pouhých osmi let spadl počet lidí v demokratických zemích z 3,9 miliard na 2,3 miliardy. 70 % lidí ve světě dnes žije v autokratických režimech. Neliberální demokracie, což je krycí název pro autoritativní režim, který používají Putin a Orbán. Tahle neliberální demokracie leckde zvítězila po masivní propagandistické masáži v řadě zemí ve svobodných demokratických volbách.

Když oslavujeme 17. listopad – jubileum vítězství demokracie nad komunistickým režimem v naší zemi – musíme si uvědomit křehkost tohoto daru. A je to téma, o kterém i my kněží a křesťané musíme hovořit. Pamatujte na to, že v těch únorových dnech 1948 arcibiskup Beran napsal ten článek „Nemlč, arcibiskupe“, protože je to součástí úlohy církve rozeznávat znamení času a varovat před věcmi, které jsou morálně nebezpečné i v té občanské oblasti. My se nemůžeme uzavírat jenom do náboženství odtrženého od tohoto světa. Křesťanství je vtělené a my musíme moudře a rozvážně přemýšlet o tom, co se děje s námi a kolem nás.

Kdyby demokracie znamenala pouze vládu většiny, možnost rozhodovat ve svobodných volbách, tak jenom tím by nebyla schopna se bránit proti nákaze populismu a destruktivních ideologií, které otravují morální klima dnešního světa. Když si v Německu, vlasti Kanta a Beethovena, nacismus demokraticky zvolila většina obyvatel, po druhé světové válce u nás v republice, založené Masarykem, zvítězili ve volbách komunisté. I dnes, jak jsme o tom mluvili posledně, leckde fanaticky rozjásané davy adorují někoho, kdo jim slibuje zlatý věk, okamžité zlořečení válečných konfliktů, nebe na zemi.

V Rusku vidíme pravoslavného patriarchu, který zločinnou agresi a genocidní válku nazývá svatou válkou. Žehná zbraním a vojáky padlé v té špinavé válce nazývá mučedníky. Podobně, jak oslavoval Osama bin Ládin pachatele atentátu na newyorská Dvojčata. Ano, je třeba o těchto věcech hovořit. Úlohou náboženství ve společenské a politické oblasti je učit lidi překonávat sobectví osobní i skupinové, proměňovat tu pudovou složku lidského života, zejména ten pud agresivity, a být školou, kde se lidé učí žít spolu v míru a spravedlnosti. Toto je úloha světových náboženství.

Kde se na tento aspekt náboženství zapomíná, tam se náboženství stávají pouhým výrazem skupinové, etnické či národní identity a potom jsou velmi snadno politicky zneužívána. Když jsme se domnívali, nebo alespoň mnozí mé generace, včetně mě samotného, že tou hlavní jedovatou složkou komunistického režimu byla marxistická ideologie, nyní vidíme, že daleko toxičtější bylo spojení leninismu a stalinismu s ruským nacionálním mesianismem. A ten tam byl před komunismem, je tam i dnes a je to živnou půdou populismu daleko za ruskými hranicemi. Ano, je o tom třeba naléhavě hovořit i v církvích, protože součástí té ruské propagandy je i zdánlivě „křesťanská“ rétorika. A bohužel zabírá i v určitých křesťanských kruzích. Křesťan nesmí být nacionalistou, říká jednoznačně papež František. Ano, musíme cítit odpovědnost za naši zemi a kulturu, ale národní sobectví, „America First“, je pohanská modloslužba.

Ano, když jsem léta toužil po pádu komunismu, po návratu naší země do rodiny zemí západní kultury, nebyla to touha po blahobytu našich bavorských sousedů, ale především po zlomení závor. Nejenom těch závor, které oddělovaly náš stát od těch západních sousedů, ale především závor mentální, mentality. A je třeba na tomto poli stále pracovat. Když se v polovině 80. let objevily červánky blízkosti politických změn, trochu začínala perestrojka, tak jsme tenkrát v podzemní církvi připravovali program desetiletí duchovní obnovy, protože jsme si byli vědomi toho, že demokracie není jen určitý typ režimu, ale je to určitá kultura mezilidských vztahů. A že demokracie, aby přežila a aby se vyvíjela, potřebuje určité morální klima a to je třeba připravovat.

A tam je veliká úloha církve. Církve, která nepřijde jenom jako mesiáš, který slibuje hned rychlou nápravu všeho, ale jako složka života společnosti, která se sama musí nejprve reformovat a svou vnitřní obnovou pomáhat k obnově společnosti jako takové. Církve nesmí myslet jenom na sebe, na svůj institucionální prospěch, ale na prospěch a dobro celé společnosti. Dnes si uvědomuji, že ten projekt desetiletí duchovní obnovy byl vlastně první projekt synodality v naší zemi, i když jsme to tenkrát takto nenazývali. Synodality – společná cesta. Jít společně všichni lidé, kterým záleží na tom, aby tento svět byl spravedlivější, jasnější, pravdivější, musí jít společně ve společném respektu, ve společném naslouchání. To je a to už byla otázka synodality. Na tom je tedy třeba opravdu pracovat. Když tedy dnes vzpomínáme na takzvanou sametovou revoluci, buďme vděční za to, že tenkrát nedošlo k násilí, že tenkrát nedošlo k fanatizaci, že tenkrát nedošlo k honu na čarodějnice. Ano, mnohdy došlo bohužel k bagatelizaci zla, které se nám vrací v různých podobách. Nesmíme se ho bát, nesmíme s ním kolaborovat, nesmíme mu ustupovat. Musíme si zachovat jasnou, střízlivou mysl, aby se uzdravilo celkové klima společnosti. Tady mají křesťané a církve nezastupitelnou úlohu. Ale není to úloha mesiášů, kteří mají všechny odpovědi a všechny prostředky. Musíme jít společně synodálně s ostatními. Pracujme na tom. Amen.