To, co si myslím o výsledku amerických prezidentských voleb a jejich důsledcích, už jsem řekl na jiném místě. Víte, že na každou neděli, už v sobotu předem, nahrávám na mých stránkách a našich stránkách, a pak je to v televizi NOE, promluvu. Tentokrát jsem ji věnoval těm znamením času, protože si myslím, že některé věci jsou nebezpečné, že budou povzbuzovat populisty všude ve světě i u nás, a že je třeba být na to duchovně připraveni. Ale k tomu jsem řekl své, takže dneska se můžeme věnovat Písmu a evangelium.

V prvním čtení jsme slyšeli biblickou obdobu, možná předlohu známé pohádky Hrnečku vař, kde požehnání v zdroji obživy nehasne, a je tam zdůrazněna obětavost vdovy ze Sarepty. Obětavá vdova se objevuje i v dnešním evangeliu. Pamatuji si, že nám kdysi vyprávěl Josef Tischner, polský filozof a kněz a kaplan hnutí Solidarita, že na toto evangelium kázal na své primici, při své první mši. Říkal, že křesťan a vdova mají něco společného – svou radost mají v nebesích. Pak si ho zavolal jeho farář a ptal se ho, co to tam vykládal. Na toto evangelium se přeci vždy říká, že lidé mají hodně přispívat do kostelní sbírky. Takže aniž bych vás chtěl odvracet od štědrosti, myslím si, že evangelium je o něčem jiném. Ukazuje, že Ježíš je relativizátorem mnoha věcí. On je relativizátorem skoro všeho, kromě jedné věci, a to je láska. Sumi, které dávali bohatí a sklízeli za to obdiv a potlesk, jsou relativní, protože v očích božích má dalekou větší cenu ten, který dává nejenom ze svého nadbytku, ale je schopen se rozdělovat i o věci ze svého nedostatku.

Ve druhém čtení se hovořilo o druhém příchodu Krista, který je tradičně chápán jako završení dějin. Ježíš přijde na konci, aby soudil živé i mrtvé v onom bodě Omega celého procesu evoluce, stvoření přírody, kosmu. Ano, ale přesto si myslím, že v jistém smyslu ten druhý příchod Kristův je už zde a že začal jeho vzkříšením. Vzkříšený Kristus je přítomen ve víře své církve, ve svědectví křesťanů. A již zde se děje soud, který vyvrcholí v tom bodě posledním, jak čteme ve známé pasáži o posledním soudu v Matoušově evangeliu. Ale tam se zdá, že to bude jenom dovršení. V tom posledním okamžiku sejíme ten svůj převlek, tu svoji anonymitu, to, jak byl přítomen v našich dějinách a v našich životech skrze lidi, kteří potřebovali lidskou blízkost a pomoc. A to je to hlavní kritérium, podle kterého bude Kristus soudit lidi. Ti, kteří mu sloužili v těch nejpotřebnějších, i když ho v nich nepoznali, i když to nedělali zřetelně z náboženské a křesťanské motivace, z prosté lidské solidarity a účinné lásky, která je víc než krásná slova. A naopak ukáže, že ti, kteří ho hledali v tradičních podobách, se s ním minuli, když k nim přišel v podobě těch, kteří potřebovali pomoc.

Samozřejmě, nemusí to být nutně jen pomoc materiální. Když do srdce každého z nás vstupují, právě v těchto chladných dobách, výjevy lidí, kteří spí na ulicích, je třeba také projevit blízkost lidem, kteří jsou chudobní i v jiném slova smyslu. Je mnoho lidí smutných, depresivních, dezorientovaných, zvláště u mladých lidí se s tím setkáváme dnes na každém kroku. Lidí, kteří nevidí smysl svého života. A mnoho lidí, kteří hledali smysl ve věcech materiálních, jsou stále zklamáváni.

Hodně jsem o tom přemýšlel teď v posledních dnech. Ano, i ve spojitosti s vítězstvím populisty a populismu v Americe. Proč jsou lidé tolik nespokojení? Proč lidé hledají nové mesiáše a lidi, kteří jim slíbí zlatý věk a nebe na zemi? Proč jdou za nimi, kdyby se dívali střízlivě, tak vidí, že to nejsou lidé, kteří to mohou splnit. Zdá se, že v mnoha lidech dříme zvláštní nespokojenost a hněv, pocit, že mnoho věcí je ve světe špatně. Ano, mnoho věcí je ve světě špatně. Vždy vzpomínám na krásnou odpověď Chestertona, když se ho ptal deník Times v anketě, které věci ve světě by bylo třeba napravit. A Chesterton odpověděl: „To jsem já, vážení pánové, já jsem ten, který potřebuje napravit. Nebudu uvažovat, jak má být napraven svět, musím začít od sebe.“

Myslím, že pocit neuspokojenosti tolika lidí a vyhlížení mesiášů, slibujících rychlá a levná řešení, je možná dán tím, že jsme neustále masírováni brainwashingem reklam, který nám říká, že když nebudeme mít to či ono, tak nemůžeme být úplně šťastní. Bějička materiálního dostatku se posunuje a člověk za ní běží jako ryba za návnadou. Možná jsme odřízli transcendentální cíl lidského života, a tak se touha po absolutnu promítá k věcem relativním. Jestliže člověk hledá absolutní uspokojení od věcí relativních, bude neustále frustrován, nespokojen a bude vládnout to, čemu Václav Havel říkal "blbá nálada".

Té nespokojenosti využívají populisté. Psychologicky řečeno, nespokojenost je vždy rozdíl mezi očekáváním a realitou. Radikálně to řešil buddhismus – nic neočekávej a budeš šťastný. Zmaž svá očekávání, touhy, lpění, přejmi realitu života. Křesťanská tradice, zejména asketická a monastická, obsahuje něco podobného. Nevím, jestli lze tuhletu touhu z lidského života úplně vymýtat, aniž by člověk směřoval k něčemu, co přesahuje horizont tohoto světa.

Je třeba pátrat po důvodech nespokojenosti, kterou lidé promítají na materiální zabezpečení, ale nespokojenost mají i lidé materiálně zabezpečení a v zemích netrpících nedostatkem. Tam asi jde o něco jiného, co sami nedovedou rozpoznat, co je skutečnou příčinou, co jim chybí. Nechci, aby slova byla předvojem laciných náboženských odpovědí. Nestačí jen ukazovat na onen svět; je třeba, aby Boží království nebylo jen slibem do budoucnosti, ale bylo něčím, co se zjevuje v jednání lidí, v jednání křesťanů, v jejich svědectví. Nelze věci oddalovat za horizont času, ale ukazovat nesobeckou lásku, svobodu od lpění v našem svědectví.

Ve sporech levice a pravice vidíme chudou nabídku. Kde je křesťanská alternativa? Není to jen krásné fráze a moralizování. Je třeba ukázat, co je křesťanská alternativa. Není to ani spoléhání na věci levice, a už vůbec ne nostalgie po věcech minulosti. Rozdělení není jen na politickém spektru, ale i v církvi. Nemáme jednoduché odpovědi a nesmíme se k nim uchylovat. Co máme nabídnout, je svědectví. Je svědectví života, který podává reálnou alternativu prázdným slibům. To jsou věci, které mě hýbou srdcem a hlavou a o které jsem se potřeboval s vámi podělit. Amen.