Můžeme říct, že hlavními hrdinkami těch liturgických textů, tedy těch ze Starého zákona a z evangelia, jsou dvě vdovy. Vdovství je jistě i dnes stavem velké bolesti a možná i mezi námi jsou lidé, kteří takto zůstali osamoceni a cítí tuto bolest. Být vdovou v době starozákonní nebo i v Ježíšově době byla opravdu velká tragédie. Představte si to bez všech těch sociálních služeb, často také bez podpory rodiny, protože děti se staraly už o sebe, o své vlastní živobytí. Zůstávala sama, ekonomicky nezajištěná, bohužel často nucená žebrat nebo, což je ještě horší, dokonce i prostituovat.

Situace vdovy byla vlastně tou nejhorší, jakou si lze představit. Možná ještě více na okraji byli poté malomocní. Osamělá, bez ekonomického zajištění a obživy, a také opovrhovaná, protože často byla žebračkou nebo prostitutkou. Právě proto mě na těch vdovách, zejména na té vdově z evangelia, když jsem o tom textu přemýšlel, zaujala jedna úžasná věc. Možná ani tak nesouvisí s tím hlavním poselstvím textu, ale právě u toho bych se dnes chtěl zastavit.

Zaujal mě její přístup k životu. Přes všechny ty rány, které jí život uštědřil, velkoryse dává to málo, co má. Dává to pro chrám, pro Boha. Je to zvláštní, mohli bychom říct, protože vlastně ani neví, kdo ty její peníze nakonec schrábne, v jaké kapse skončí. Četli jsme o těch učitelích zákona. Ale na tom nezáleží. Její gesto je plné, nekonečné a velké. Jak někdo prožívající takovou bolest, osamocení, chudobu, možná i opovržení od druhých, může jednat s takovou velkorysostí, s takovou něhou?

Vždyť kolik lidí v podobné životní situaci dnes spíše zahořkne a stanou se nepřáteli života svého i druhých. Kolik lidí v takovém stavu jsem už sám potkal. A jen si vzpomeňte, kolik vašich sousedů zažívá podobnou situaci. Kolikrát jsme to dokonce i my sami zažili. Když máme pocit, že celý život pracuje proti nám, propadáme malomyslnosti, beznaději, sebelítosti, stachu.

Ale ta vdova ne. Myslím, že to je skutečně obrovský a krásný příklad umění žít. Vidíme, že i když život není jen o tom, že se věci daří a jsou krásné, ale také o tom, že se nedaří, bohužel nedaří, a že i vztahy se rozbíjejí, pořád se můžeme stát světlem, darem, nadějí. Jak? Já věřím, že toho lze dosáhnout vlastně pouze smířením. Když se nám podaří vnitřně smířit s věcmi, které se nám nelíbí, které v nás vyvolávají smutek, beznaděj, zlost a které, přiznejme si to, často vůbec nemůžeme ovlivnit.

Realita našich životů je taková, že se musíme vypořádat i s neúspěchem, bolestí a utrpením, protože my lidé si přece nemůžeme zařídit, aby nás v životě potkaly jen krásné věci, aby vždy jen sluníčko svítilo. Každý člověk, a to je důležité, přes všechny ty krize a bolesti, které zažívá, zároveň touží po tom, aby se mu ten život povedl. I přes to všecko zlo, které nás potkává, máme tu neutuchající touhu stále žít. A tváří v tvář hněvu, smutku, beznaději, nenávisti, což jsou naše běžné reakce na neúspěch, může cesta ke spokojenosti a přijetí života vést pouze skrze smíření.

A právě vnitřní smíření nám umožňuje prožít spokojený život i navzdory nepřízni osudu. Podobné téma velmi pěkně zpracoval německý psychiatr Horst Eberhard Richter v knize s názvem „Wer nicht leiden will, muss hassen“. To bychom mohli přeložit jako „Kdo nechce trpět nebo nepřijímá utrpení, musí nenávidět“. A já ten název považuji za velmi krásný, protože říká, že jako lidské bytosti zde stojíme před alternativou. Buď jsme ochotni to utrpení a ty rány, které nám život přináší, přijmout a smířit se s nimi, nebo jsme odsouzeni k nenávisti. Ale když nenávidíme, nenávidíme nejen druhého člověka, nejen ty politiky a všechny ty rány osudu, ale především sami sebe a svůj vlastní život.

To znamená, že nedokážeme svůj život přijmout a nalézt tak pokoj a spokojenost s životem, který žijeme. A to jde přece proti tomu základnímu našemu přání mít dobrý, krásný a naplněný život. Je to samozřejmě proces. Vstoupit do procesu vnitřního uzdravení, který promění hněv a beznaděj ve smíření, které znamená přijetí života, který žijeme, přes všechny rány, kterými nás fackuje. A to je přece cesta víry, cesta naděje. A já jsem si jist, že touto cestou prošla i ta vdova, o které vypráví evangelium.

A jak takové smíření najít? I tomu nás paradoxně ta vdova učí. Tak jako ona vrhnout do Božího srdce to podstatné. Nezbytné a podstatné, ne zbytečné a přebytečné. Nedávat Bohu jen útržky času, ani pár hodin zbožné nedělní mše, ani trochu moralizování, ale dát mu své srdce. Všechno, co jsme. Dokonce i to, co předstíráme, že ve skutečnosti nejsme. On chce každého z nás, a ne nějaký náš vysněný svatý obrázek, který ani neexistuje. Nás přece miluje takové, jací jsme. Ne proto, že jsme dobří, ale protože jsme jeho děti.

A tak vy všichni, kteří se někdy cítíte rozžvýkaní životem, vy všichni, kteří někdy krvácíte pod těmi ranami života, zklamaní z života, sami ze sebe i z druhých, učme se dávat Bohu vše, co v sobě máme. Byť je to třeba jen málo, maličko. Ale dělejme to pro Boha. Dělejme to proto, že věříme v život a že toužíme, někdy až zoufale toužíme žít.