Moji milí, potřebujeme sílu, víru a naději, protože kolem nás se svět rychle a nebezpečně mění. Stejně jako po celé dějiny se mění i mnoho věcí v církvi, nakolik je živá. Stojíme na prahu možnosti epochální proměny současného křesťanství. Synodalita, jak říká papež František, je nový způsob, jak být křesťany, jak být církví ve světě. Je nový, ale zároveň jako každá velká reforma v církevních dějinách je návratem k pramenům evangelia. Má být novým, hlubším setkáním s živým Kristem, trvale působícím v dějinách světa.

Jeden z klíčových dokumentů synody říká, že synodální proměna nemá být jen napodobením demokracie, jak je dnes ve světě. Naopak máme za úkol inspirovat duchem synodality, vzájemného respektu a naslouchání politické uspořádání nadcházejícího světa. To je velký a náročný úkol. Jsme svědky toho, že mnoho lidí je dnes nespokojeno se současným stavem světa. Tato nespokojenost je velmi vysoká, zejména v zemích, kde se většině lidí ekonomicky dobře daří, jako jsou Spojené státy americké i naše republika. Tato nespokojenost má zřejmě hlubší kořeny.

Stále studuji o tomto tématu množství soudobé sociologické a psychologické literatury. Jde mimo jiné také o to, že společnosti orientované převážně na materiální konzum vystavují lidi trvalému brainwashingu reklam, aby nikdy nebyli spokojení, aby chtěli stále víc a víc. Martin Luther výstižně řekl, že pokora znamená, že člověk na svém přestati umí. Ty pocity nespokojenosti zneužívají populisté a falešní mesiáši, kteří slibují, že když jen dostanou do rukou nekontrolovatelnou moc, rychle a jednoduše ukončí války, učiní své národy velkými, nastolí blahobyt a zlatou epochu.

Právě podle těchto slibů a pak podle činů, které jim neodpovídají, je poznáme. Ráje na zemi, zlatou epochu a rychlá řešení slibovali podobně i Lenin, Hitler, Mao a dnešní populisté neříkají nic nového. Falešní politici a političtí mesiáši předkládají také stejné metody: vyženeme cizince, uzavřeme hranice, postavíme zdi mezi státy a národy. Kdo takto mluví, není křesťan, je proti životu, říká jasně a adresně papež František. Uvědomme si, že už vícekrát přišly diktátorské režimy k moci cestou svobodných demokratických voleb. Rozhodnutí většiny zmanipulované falešnými sliby a propagandou.

V Německu nacisté, u nás po válce komunisté. Také dnes vidíme, že sám demokratický systém vlády většiny není schopen odolávat populistům a nebezpečným falešným mesiášům. Viděli jsme to v Maďarsku, pak na Slovensku, kde současná vláda zvolená většinou systematicky demontuje právní základy státu a posunuje tyto země ze středu Evropy, zjednocené Evropy, do sféry vlivu zločineckého ruského impéria. Ale nejde jen o selhání mladých, nezralých demokracií postkomunistického světa.

Nyní je svět svědkem toho, že i v kolébce moderní demokracie ve Spojených státech amerických nedokázal demokratický systém zabránit návratu k moci demagogovi, který před krátkou dobou odmítl přijmout volební výsledky a stejnými metodami jako dnes fanatizoval dav. Tenkrát to vedlo k pokusu o fašistický převrat útokem na Kapitol, který znamenal smrt několika lidí a Donald Trump se na to spokojeně díval dlouhé hodiny u televizní obrazovky. Jeho návrat k moci je povzbuzením populistů, nacionalistů a náboženských fundamentalistů v mnoha zemích. Vylézají z mnoha temných koutů všude po světě jako mloci v tom prorockém románu Karla Čapka Válka s mloky.

Dokážeme my křesťané nabídnout věrohodnou a účinnou alternativu, ukázat jinou cestu k překonání strachu, nespokojenosti, tekutého hněvu, z něhož se živí ta pandemie populismu? Jsem přesvědčen, že výzva k oživení křesťanství synodální cestou, která je jasným protikladem toho, k čemu vyzývá Trump a demagogové i u nás, může být takovou alternativou. Pokud ji uvedeme do života, pokud opravdu budeme žít z evangelia, brát jeho poselství vážně. Uvědomme si, že pokud nebudeme odolní vůči lžím na sociálních sítích, vůči propagandě z Ruska, která rozleptává jednotu Evropy, pak to, co se děje na Slovensku a v Maďarsku, může brzy nastat také u nás po příštích parlamentních volbách.

Pamatujme na doby, kdy naše země byla ostrůvkem demokracie uprostřed autoritativních států. Je skutečně znepokojující, že dnes u dvou červených tlačítek, která mohou spustit nukleární válku, sedí v Moskvě i ve Washingtonu dva psychopati bez jakýchkoliv morálních zábran. Bohužel ten v Kremlu je mnohem inteligentnější. Ví, že Trump může zdánlivě splnit svůj slib a rychle ukončit válku na Ukrajině jen tím, že Ukrajinu, jako se to kdysi stalo s Československem, nějakou podobnou mnichovskou dohodou zradí a předhodí do chřtánu agresora. Ale takové řešení ještě nikdy v dějinách agresory neuspokojilo, naopak je vždy povzbudilo, povzbudilo jejich chuť dál.

Mohli jsme číst, kolik z našich politiků by volil Trumpa. A je dobré vědět a je dobře si to zapamatovat, kteří to byli. Nemám iluze o tom, kolik by si u nás našel příznivců a volitelů mezi mnoha křesťany i jistými představiteli církví. Ano, zvláště intelektuální a morální slepota řady křesťanů vůči tomuto nebezpečí mě znepokojuje a také proto cítím morální povinnost o tom nyní takto mluvit. Kdybych měl jmenovat jednoho člověka na dnešní světové politické scéně, který celým svým životem, slovy i činy, jednáním a vystupováním ztělesňuje pravý opak křesťanských mravních hodnot, jmenoval bych Donalda Trumpa.

Avšak někteří katolíci, kdyby přišel sám Satan a sliboval jim pouze kriminalizaci potratů, tak by zapomněli na všechno ostatní a uctívali ho jako Mesiáše. Přitom je prokázané, že zlo potratů nelze překonat kriminalizací a zákazy, nejbrž vytvářením sociálních podmínek pro matky, aby mohly porodit své děti. Viděli jsme, co způsobily tyto zákazy potratů v Polsku – potratovou masovou turistiku do Česka. Zabránit potratům je možné jen úplně jinak.

Naštěstí i mezi americkými katolíky jsou lidé, kteří si vážnost doby uvědomují, pojmenovávají odvážně zlo a zároveň naléhavě vyzývají, aby lidé nepodléhali rezignaci, hněvu, sebelítosti, aby čerpali z duchovních zdrojů sílu a naději. Dovolte, abych vám přečetl část úvodníku z amerického katolického časopisu National Catholic Reporter, článek, s kterým se plně ztotožňuji.

Možná si myslíte, že to, co se stalo v Americe, je od nás daleko, ale ono to má globální důsledky. Ten úvodník se může zdát nám, kteří jsme prožili a přežili komunismus, příliš patetický a dramatizující, vždyť doufáme, že mechanizmy demokracie v Americe dokážou Trumpa tlumit, a i když mu nezabránily v tom návratu k moci. Autor úvodníku opakuje, varuje před zoufalstvím a ukazuje cestu k naději.

Úvodník časopisu National Catholic Reporter se jmenuje Naděje v době temnoty. Cituji: „Nyní musíme žít s tím, co byly naše nejhorší obavy. Nekompetentní, nečestný, rozdělující a autoritářský Donald Trump byl opět zvolen prezidentem Spojených států. Časem se množství knih pokusí vysvětlit tento kolosální výpadek úsudku. Už dříve byly zkoumány možné důsledky těchto voleb pro náš národ, širší lidskou rodinu a celou planetu. Nyní však nepropadněme vysílující sebelítosti nebo hněvu. Zahoďme tato pokušení ve zájmu individuálního a kolektivního zdraví. Potřebujeme rovnováhu a celistvost, abychom se posunuli vpřed a zároveň chránili ty nejzranitelnější. Potřebujeme mentální bystrost, abychom se rozhodli, jak podporovat sebe navzájem a demokratické instituce našeho národa.

Nyní nejsme první, kdo čelí takové temnotě. Nyní se připojujeme k bezpočtu dalších, kteří žijí životy uprostřed politického chaosu. Můžeme se od nich učit, jak si udržet víru, budovat odvahu a udržet si odolnost a rezistenci. Potřebujeme jeden druhého více než kdy jindy, abychom se pevně drželi zásad férovosti, slušnosti a pravdivosti. Jak velká je tedy komunita, od které potřebujeme toto povzbuzení. Je globální, spojuje kultury, rasy, náboženství, zároveň celé dřívější generace. Potřebujeme naději, naděje plodí naději. Pamatujme, že jsme lidé naděje. Rosteme v naději tím, že přijímáme vzájemnou závislost a propojenost, opíráme se o druhé. Když zakolísáme, nabízíme ruku k podržení, když vidíme, že je to potřeba.

Naše naděje není zakořeněna v nějakém prchavém optimismu, ale v trvalých pravdách naší víry, zakotvených v evangeliích, která učí bezmezné lásce a základní víře, že temnota nemá poslední slovo. Zvažte toto tibetské rčení: Tragedie by měla být využita jako zdroj síly. Bolest zve k nalezení smyslu. Když si nedáme pozor, zoufalství paralyzuje. Nalezení smyslu se může stát mocnou silou pro změnu. Musíme nasměrovat své vnitřní zápasy do vnější činnosti. Ano, máme další břemena, ale ano, máme i nová povolání a výzvy. Musíme si uvědomit, že naše rány se mohou stát zdrojem léčení pro ostatní.

Henri Nouwen to krásně ilustroval v knize The Wounded Healer. Naše fyzická, emocionální nebo duchovní zranění jsou součástí toho, co nás dělá lidmi. Spíše než tyto rány skrývat, můžeme je obejmout a umožnit našim zranitelnostem, aby nás hlouběji propojily s lidmi kolem nás. Ježíš je nejlepším příkladem zraněného léčitele. Jeho utrpení a oběť přinesly do zlomeného světa lásku, naději a uzdravení. V následování jeho příkladu jsme vyzváni, abychom svou nejistotu, hněv, bolest, zklamání proměnili ve větší solidaritu, soucit a jednání pro druhé.

Naše poslání, i když není nové, je stále naléhavější. Musíme mluvit pravdu, žít bez úhony, oslovovat ty, kteří to potřebují, budovat a chránit spravedlivé struktury a postavit se utlačovatelům. Začínejme tedy psát další kapitolu dějin našeho národa, církve, ať odrážejí nejposvátnější z našich hodnot a neochvějnost v pravdě.“

Důležité jsou tři body našeho amerického žurnalisty. Porazit zoufalství vyžaduje vnitřní odolnost, která zahrnuje pěstování darů vděčnosti. Dokonce i ve tmě, zvláště ve tmě, nám každý akt díkůvzdání připomíná základní dobro, které přetrvává a prostupuje životem i uprostřed bojů. Naše spojení s ostatními nás posiluje, nejsme sami. Naše vztahy s přáteli, rodinou, komunitou vytvářejí kritickou síť podpory. Tím, že se vztahujeme k druhým, sdílíme zátěž a nabízíme vzájemnou podporu. Posilujeme naši schopnost pro kolektivní odolnost. Meditace a modlitba nás uzemňují, přivádějí nás zpět do přítomného okamžiku a pomáhají nám zvládat strachy z neznáma. Podporují klid, pevné odhodlání a umožňují nám čelit budoucnosti s jasností a pokojem.

Vydržíme Donalda Trumpa i jeho patolízaly, jeho čas uplyne. Bohužel způsobí značné škody. Můžeme však, a musíme, omezit tyto škody prostřednictvím našeho neustálého odhodlání jako aktivní svědkové spravedlnosti a milosrdenství. Proměníme temnotu ve světlo a slabost v sílu, pro sebe i pro druhé. Každý akt lásky, každé gesto laskavosti a uzdravení buduje národ. Naděje není pouhý pocit. Naděje je volba, kterou děláme každý den. Když se rozhodneme pro naději, ztělesňujeme podstatu našeho křesťanského povolání – povolání být činiteli změny a svědky lásky, kterou náš národ tak zoufale potřebuje nyní víc než kdy jindy."

Tolik americký katolický novinář, který vidí Trumpismus zblízka a nemá iluze o možných následcích. Myslím, že jeho povzbuzení nepodléhat smutku, hněvu a rezignaci je inspirující také pro mnoho jiných situací, než jsou výsledky amerických prezidentských voleb. Ty jistě nezměníme, ale můžeme ovlivnit ty příští u nás. A především můžeme stále překonávat onen tekutý hněv, stálou nespokojenost a nenasytnost, vnitřní zmatek a strach, které podrývají demokracii a plodí demagogy a autoritáře.

Chraňme náš svět. Jak jsme to slyšeli v žalmu: Hospodin otvírá oči slepým. Hospodin napřimuje sklíčené. Hospodin miluje spravedlivé. Hospodin chrání přistěhovalce. Amen.