Když čtu toto evangelium, zarazí mě jedna část věty, která je příkladem toho, že i velcí světci se někdy mohou hluboce mýlit a napáchat škody. I velký svatý Augustin – říká se, že psal, pokud měl inkoust, a napsal toho strašně moc – najdou se mezi tím naprosto geniální věci, velmi důležité a hluboké. Avšak čas od času jsou některé věci problematické. Jeden jeho komentář k „compelle intrare“ – přinuť vejít – byl takový, že ospravedlňoval to, že lidé mohou být do Boží církve přinuceni i násilím. Tahle věta způsobila veliké neštěstí, protože se na ni mnozí odvolávali. „Compelle intrare“ přinuť vejít samozřejmě neznamená použít násilí, manipulovat lidi, ale spíše prosil, aby se přemluvili a přišli. To „compelle“ opravdu není manipulující výraz. Je to velké varování, že i velcí teologové a svatí učitelé církve mohou někdy říct něco, co není nejmoudřejší.

Toto evangelium je podobné celé řadě dalších podobenství. Ježíš často mluví o Božím království jako o hostině. Ježíš sám velmi často chodil na hostiny, a proto o něm říkali, že je žrout a pijan. Nebyl žádný typický asketa jako Jan Křtitel. Ježíš byl takový „partygor“, který často chodil na hostiny, kde také především kázal. Bylo to pro něj vhodné prostředí. Ty hostiny učinil podobenstvím, obrazem, metaforou pro Boží království. Od Jana Křtitele a některých radikálních kazatelů slyšíme, že příchod Boží bude především soud. Pro Ježíše je však Boží království spíše domem s otevřenými dveřmi, odkud se nese zpěv a tanec a kde se radují z příchodu i ztraceného syna. Jen ten, kdo se pokládá za spravedlivého – starší syn – je tím pohoršen, protože očekával, že se bude láteřit na mladšího syna. Ale nebylo tak. Otec ho přijal s otevřenou náručí, nechal zabít tele a uspořádal hostinu. Boží království je velkorysá hostina, milosrdenství, odpuštění a papež František o tom často mluví, o nezměrném Božím milosrdenství.

Na druhé straně je třeba číst v evangeliu to, že pozvání k hostině Božího království je závazné. Není to něco, co člověk může brát na lehkou váhu. Když je osloven, když je pozván, očekává se, že si toho váží, přijímá pozvání a rozumí, k čemu a proč je pozván. Jestliže se lidé vymlouvají, že si koupili býky nebo pole a mají jiné starosti, může to s nimi dopadnout špatně. V ostatních evangeliích je líčení těch, kteří nepřijali pozvání, ještě drastičtější. Je to reakce prvotní církve na to, jak většina tehdejšího židovského společenství křesťanství nepřijala. Krátce po vzniku se křesťanství ocitlo v pozici sekty, která nebyla široce přijímána. Sv. Pavel pak tuto formu sekty rozvíjel uprostřed široké škály židovských směrů. Očekávání mnohých, včetně Ježíše, nenaplnilo. To zklamání se odráží v novozákonních spisech, a proto potom polemika s judaismem té doby někdy vypadá téměř antisemitsky. Kritika však nemá co do činění s antisemitismem, ale spíše s postojem farizejů. Farizeové byli ctihodní a vzdělaní muži, a kritika varuje před tím, aby lidé s určitou odpovědností ve víře nepropadli povrchnosti či nadřazenosti. Toto varování platí nejen pro tehdejší farizeje, ale také pro církev dnes. Papež František kritizuje klerikalismus a mocenské chápání služby v církvi, což je problém, s nímž se musíme vyrovnávat.

Tohle téma slyšíme často na konci církevního roku, kdy v liturgii zaznívají eschatologické motivy, myšlenky na poslední věci, Boží soud a rozsouzení života. To je důvod, proč obraz hostiny v evangeliu zůstává stále přítomný. V antickém světě, jak v helénistickém, tak židovském, a dodnes v Orientu, bylo jídlo prostředkem komunikace. Není náhodou, že Platónovy dialogy se odehrávají na symposionu, hostině. Ježíš také často mluvil o hostinách. Pokud jste někdy zažili hostinu na Blízkém východě, možná jste cítili, že je to mnohem víc, než jen nasycení žaludku. Je to sdílení s druhými. V našem prostředí, pod vlivem sovětských bufetů a amerických fast foodů, se lidé naučili jíst rychle, a tím se ztratil důležitý aspekt hostiny – společenství.

Pamatuji si, jak profesor Paul Zulehner, při uvádění do pastorální teologie, říkal, že každou svátost doprovází hostina. Svatba, svěcení kněží, křest, biřmování, dokonce i při pohřbu jsou hostiny, ale svátost smíření byla výjimkou. Říkal, že když někomu dává rozřešení, pozve ho na kávu, aby to mohli oslavit. U nás chodí ke svátosti smíření více lidí než v Rakousku, takže by to s kávou nebylo příliš zdravé, ale radost a oslava smíření by tam měla být.

Ano, hostina je obrazem Božího království. V žálmech čteme, že „za stolem hříšníků nesedám“. Sednout si ke stolu s někým znamenalo ručit za něj, bylo to závazné společenství. Ježíš provokoval tím, že svůj stůl otevíral těm, které nikdo jiný nezval – hříšníkům a vyloučeným – a nechtěl, aby především předtím dělali pokání. On jim ukázal velkorysost a dal jim impuls k obrácení. Nebyly předběžné požadavky. Přijímal je i s rizikem, že jeho velkorysost neopětují, ale zažijí, že jsou akceptováni.

Toto je inspirace pro naši pastorální praxi, pohostinnost a přívětivost. Tak to byly jenom pár poznámek na okraj tohoto podobenství. Amen.