Ve skupině těch, kteří se v našem středu připravují na křest, teď právě probíráme desatero. Řekli jsme si, že je důležitý kontext, že byl tento zákon dán Božímu lidu staré smlouvy, Izraeli, skrze Mojžíše. Byl mu dán na hoře Sinai, na poušti, během putování ze země otroctví do zaslíbené země svobody. A ten zákon je vlastně jakési kompendium této cesty z otroctví ke svobodě. Zákon tu není proto, aby ukládal břemena, ale aby ukazoval cestu svobody, aby ukazoval směr, zvláště na té poušti, kde, když člověk nezná směr, to znamená smrt.

Ukázat správný směr je důležité. Pamatuju se, že jsem prožil jeden den na poušti v Egyptě, a je to velice zajímavý, nezastupitelný prožitek, když je člověk v prostoru, kde prostě nevidí nic, nic, nic – písek na všechny strany. Tam najít směr cesty je opravdu důležité. Tak desatero je směr. Shrnutí toho zákona bylo v onom dekalogu – deset slov. Ale v pozitivní rabínské tradici, zejména v Talmudu, bylo těch deset slov dekalogu rozvinuto do šest set třinácti příkazů a zákazů. Ty čísla, z matematiky, jsou vždycky sečteny dohromady. Šest set třináct zahrnuje tři sta šedesát pět příkazů a dvě stě čtyřicet osm zákazů.

Všechna čísla v hebrejštině a ve Starém zákoně mají své symbolické významy. Tři sta šedesát pět představuje dny v roce, čili sluneční soustavu, makrokosmos, a dvě stě čtyřicet osm představovalo podle hebrejského počítání počet údů lidského těla, tedy mikrokosmos a makrokosmos dohromady. Podle tehdejšího počítání, protože každé písmeno mělo svou numerickou hodnotu, zahrnoval dekalog šest set třináct písmen. Zde v době Ježíšově existovaly spory mezi farizeji, mezi různými školami, zda jsou všechna přikázání stejně důležitá a zda člověk, který poruší jedno, poruší všechna. Anebo zda existuje určitá hierarchie pravd a některá přikázání jsou základní a svým způsobem v sobě zahrnují všechno ostatní.

Byly a dodnes jsou určité směry v židovství, které říkají, že základní přikázání je přikázání šabatu. Jeden můj přítel, který provází židovským městem, vždycky dává zkušební otázku, který židovský svátek je nejvýznamnější. A lidé říkají Pesach, ale ne, nejvýznamnější je šabat – sobota. Existuje jedno diktum, že v ten den, kdy všichni Židé na celém světě dodrží všechna přikázání týkající se sobotního klidu, šabatu, přijde Mesiáš.

Pro Ježíše však není tento příkaz nejzávažnější. Odpovídá na něj: „Slyš Izraeli, Hospodin je tvůj jediný Bůh, a budeš milovat Pána, svého Boha, z celého srdce, z celé duše a celou silou. A svého bližního jako sám sebe.” Je to dvojí přikázání, nebo bychom mohli říci i trojí přikázání, zahrnuje totiž i to „miluj jako sám sebe”. To není nedůležité, že člověk by měl určitým zdravým způsobem přijmout také sám sebe. Psychologie nám říká, že pyšní lidé jsou ti, kteří se ve svém podvědomí skrytě nenávidí. Je důležité mít sebeúctu, tedy sebe přijetí. Ježíš tedy říká: „Miluj Pána svého Boha a svého bližního jako sám sebe.”

Vybavuje se nám samozřejmě další otázka: „A kdo je ten můj bližní?” Kdo už není ten můj bližní, kde už nejsem vázán tím přikázáním lásky? Ježíš tuto otázku obrací a říká: „Ty se učiň bližním druhých lidí, ty jim buď blízko v jejich potřebách.” A dokládá to známým podobenstvím o milosrdném Samaritánovi. Láska k Bohu a láska k člověku jsou v křesťanství neoddělitelné. Léon Bloy jednou řekl, že někteří lidé, kteří nemilují nikoho, mají pocit, že milují Boha. Mám pocit, že takové lidi v církvi také občas potkávám.

A co to znamená milovat? Milovat není emoce, není to záležitost citová. Milovat člověka znamená přát mu dobro a pokud mohu, mu to dobro také prokazovat. Nenávidět znamená přát mu zlo. Opakem lásky v Bibli není nenávist, ale nezřízená sebeláska. Láska je transcendence, sebepřekročení, překročení svého sobectví, překročení směrem k druhým lidem, sebevydání. Mluvili jsme o tom včera na requiem, že vlastně ten život lásky je to neustálé sebedarování, sebevydávání, sebepřekračování. A že kdo takto chápe svůj život jako neustálé odumírání svému malému já, může i smrt být posledním aktem sebedarování. Pak se smrti nemusí bát a můžeme rozumět tomu, že ve středověku byl život chápán jako příprava na smrt. Stále se učme umírat svému malému sobětskému já, překračovat ho směrem k druhým lidem. To je transcendence, kterou je láska.

Někdo je pro mě ještě cennější než moje sebeobstarávání. To je výjití ze sebe, překročení sebe sama a naplnění sebe sama. Velké věci jsou paradoxní, takže sebedarování, sebepřijetí a přijetí druhého vásce. Přijetí druhého vásce je vždycky riskantní čin, protože to znamená otevřít mu prostor svého života a vždycky je člověk riziku. Riziko, že toto sebeotevření nebude opětováno, že bude zraněn, že bude zklamán. Je také určitá odvaha k tomuto riziku, k té otevřenosti vůči druhému. Přijmout ho takového, jaký je, a vytvořit mu bezpečný prostor, aby ze sebe vydal a rozvinul to nejlepší, co je v něm. To nejlepší, co je v nás, můžeme rozvinout jen v prostoru lásky, tam, kde jsme přijati. Ono možná není úplně nejdůležitější, jak si ten pocit, že milujeme, ale je strašně existenciálně důležité mít tu zkušenost přijetí.

Někdo nás přijímá a my vstupujeme do prostoru jeho důvěry a v tomhle prostoru, samozřejmě můžeme ho zklamat, poškodit, zranit, ale právě v tomhle prostoru teprve můžeme ze sebe vydat, rozvinout, co je v nás nejlepší. Proto také ta láska k Bohu je prožitek přijetí. Boha nemůžeme dost dobře milovat jako předmět lásky. Bůh není předmět, není před námi jako nějaká věc, kterou bychom mohli zbožňovat. Kdybychom se chápali k Bohu jako k nějakému předmětu, který zbožňujeme, milujeme majetnickým způsobem... Je třeba si uvědomit, že jsou vždycky dva druhy lásky: láska se vydávající a láska majetnická, lʼamour oblatif, jak tomu říkával Gabriel Marcel.

Otevřít prostor druhému, aby se mohl stát plně sám sebou a rozvinout, co je v něm nejlepší. To, že čteme, že Bůh je láska, znamená, že v lásce je vždycky něco, co transcenduje. Ten druhý není vlastně tím posledním předmětem mé lásky. Nádherně to vystihl velký židovský filozof Martin Buber ve své knize „Já a Ty”. Tam, kde někdo je pro mě „ty”, ne jen „on”, „ono”, nějaký předmět, který mohu ovládat, ale je „ty”, tam je jakési bezpodmínečné otevření. Tak jestliže někdo je pro mě nejen „on”, ale „ty”, tak vztah k němu prochází ještě dál a vztahy k tomu opravdovému „ty” mohou být všeobjímající.

I opravdová láska k člověku, opravdová láska, kde se člověk sebe překračuje, obsahuje lásku k Bohu. Bůh je ten úběžník všech vztahů lásky a je tam implicitně přítomen, často anonymně. Známe nádhernou scénu z Matoušova evangelia o posledním soudu, kde ti, které Kristus posadí po své pravici, jsou ti, kteří mu posloužili v těch nejmenších bratřích a sestrách, aniž by věděli, že to je Kristus. Nedělali to z nějaké křesťanské lásky, z nějaké náboženské motivace, ale protože pochopili, že tady je někdo, kdo potřebuje tu praktickou lásku, ne zápal citů, ale tu blízkost, účinnou pomoc, solidaritu. A jestliže to učinili pro Krista, učinili to pro Krista.

Bůh nemůže být dost dobře předmětem lásky, protože není předmět. Není to tak, jak si to mnozí lidé představují, že je to nějaký citový vztah k jakémusi nadpřirozenému subjektu daleko nad námi, za kulisami přírody. Ne, láska k Bohu musí vždy zahrnovat všeobecnou lásku. Čím více je naše láska univerzální a nepodmíněná, tím více je láskou k Bohu. Nový zákon nám říká: jestliže tvrdíš, že miluješ Boha, kterého jsi neviděl, a neprojevuješ lásku ke svému bratru, ke svému bližnímu, kterého vidíš, kterého máš před sebou, jsi podvodní kalhář. Zbožnost, která přeskakuje lidskou solidaritu a lásku, je podle Bible prázdná, mrtvá, pokrytecká.

Opravdová láska zahrnuje ty, které miluje Bůh, a Bůh miluje všechny. Samozřejmě nejsme schopni milovat tou kapacitou božskou všechno a všechny. Přikázání lásky patří k těm, které nikdy nemůžeme splnit úplně. Nemůžeme říct, že už jsme provedli dost, že je hotovo. Přikázání lásky je přikázání cílové, které se musíme učit celý život a v němž vždycky v něčem selháváme. Láska k druhým lidem je také strukturovaná. Není jen emoce, nemůžeme ke všem lidem cítit stejnou emoci. Když vidím na obrazovce některé postavy, nemohu se nutit do něžných citů. O to nejde.

Papež František říká ve své encyklice „Fratelli tutti”, že láska k nepříteli, v případě agresora, znamená vyrazit mu zbraně z rukou. Láska znamená prokazovat druhým dobro, a agresorovi prokážu dobro tím, že mu zabráním dělat zlo. Někdy to musí být i násilím, takže láska není o něžných citech k agresorovi, ale o tom, že mu znemožním konat zlo.

V přikázání, v katechizmové podobě, zní: budeš věřit v jednoho Boha. Ale Ježíš říká: budeš milovat svého Boha. Jednou jsem provokativně napsal do knihy, že možná Pána Boha nezajímá, jestli v Něho věříme tím způsobem, že jsme přesvědčeni o Jeho existenci, ale zajímá Ho, zda Ho milujeme. Lidé namítají, že musíme nejdříve věřit v Jeho existenci, než můžeme milovat, ale říkám ne.

Ten, kdo nemiluje, nerozumí tomu, co znamená slovo Bůh. Naše víra musí být vždycky spojena s láskou. Víra bez lásky může vést k fanatickému a moralistickému náboženství, ale to není křesťanská víra. Nestaneme se křesťanskými věřícími, když připustíme, že existuje Bůh. Není to o tom, být na straně těch, kteří si myslí, že je Bůh, ale o lásce, která zahrnuje Boha a neobchází bližního.

Naše víra není vyjádřena jen přesvědčením a náboženskými názory. Svatý Jakub v Novém zákoně říká: ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukážu víru, která je přítomna v činech. Svatý Ignác z Loyoly o lásce moc nemluví, ale říká, že je lépe ji projevovat činy než slovy. Když říkal Havlíček, že by nám Pán Bůh měl vlastenčení z huby do rukou vrazit, mám pocit, že v křesťanských prostředích by mohlo platit něco podobného: když by nám Pán tu lásku z huby do rukou vrazit, abychom ji skutečně žili. Amen.