Co je v životě a v naší víře vlastně to nejdůležitější? Které přikázání je první ze všech? Ta otázka učitele zákona z našeho příběhu je vlastně možná tou jedinou skutečnou otázkou našeho života. Pro co stojí za to žít? Míří totiž k tomu podstatnému, k tomu, co svým způsobem tvoří hluboký záměr Božího srdce a jeho nabídku pro nás lidi, pro náš život a smysl našeho života. Ten učitel v Ježíši poznává skutečného rabína, a tak ho žádá o radu a také čeká na odpověď. Neklade pasti, nehádá se, nedělá to jako mnozí jiní, kteří se všemožně snažili toho tesaře od Kucy z Nazareta, jenž se považoval za proroka, zesměšnit. On vlastně přiznává, že neví. Možná právě tohle je ten důležitý výchozí bod každého našeho hledání. Tolik nastudoval a nakonec si uvědomil, že tomu vlastně nerozumí.

Jak se vymotat z té husté sítě zákazů a příkazů, podle kterých musel zbožný Izraelita žít každý den? Tehdejší vykladači zákona totiž jako by zapomněli, že pravidlo je jen formou lásky. Je to oděv dobra, výchova k dobru a k kráse. Místo toho zacházeli do detailů a měli tak cíl. Téměř jako by délka tkaničky byla důležitější než cesta, kterou je třeba ujít. Pak bylo rozplétání houštiny více než šesti set pravidel vlastně nezbytné. A pro Ježíše se tak ten rozhovor stává příležitostí jít skutečně k tomu podstatnému. Pro co stojí za to žít? Otázka, kterou každý z nás tak či onak nosí ve svém srdci. Otázka, která potřebuje odpověď. A tak se Ježíš vlídně usměje a vysvětlí, že celý zákon a proroci jsou vlastně shrnuti v lásce k Bohu a bližnímu. Ale nikdy ne jedno bez druhého.

Není totiž náhodou, že v Matoušově verzi je to druhé přikázání popsáno jako podobné prvnímu. Zatímco evangelista Lukáš je dokonce spojuje do jednoho velkého přikázání: miluj Hospodina, svého Boha, a svého bližního. A nakonec ve čtvrtém evangeliu, když Ježíš dává poslední a definitivní přikázání, takzvané nové přikázání, jde ještě o krok dál a říká: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Tedy bez míry, až do konce. A v tomto odvážném zhrnutí ani výslovně nevyjádřil požadavek milovat Boha. Protože dobře věděl, že když se lidé mezi sebou navzájem milují v pravdě, tak jako nás miloval On, už tím vlastně zakoušejí Boží lásku.

Pro biblického člověka totiž není Boží přikázání nikdy chápáno v jakémsi čistě legalistickém smyslu, ale právě v prostoru dary a lásky. A na to, jako kdyby tehdejší zákonníci a farizeové vlastně zapomněli. A přiznejme si to, i ti dnešní zákonníci a farizeové na to často zapomínají. Vždyť láska je přece naše volba, svoboda, cit. S donucením můžeme někoho respektovat, bát se ho, ale nemůžeme nikoho s donucením milovat. Existuje tedy vlastně jedna prostá a jednoduchá pravda, která předchází každému přikázání. A sice ta skutečnost, že nás Bůh vlastně miluje jako první. Kdy to vlastně už pochopíme? Že Bůh miluje bezpodmínečně a svobodně, ne proto, že jsme toho hodni, vždyť co by to bylo za lásku, která si klade podmínky. Ne proto, že jsme dobří. Naopak, tím, že nás miluje, se dobrými stáváme.

A tuhle pravdu bychom si měli neustále připomínat. A když tomu ještě teď, nyní nedokážete věřit, nedokážete to naplno žít, tak si to aspoň představte. To byla Ignácova cesta. Co ještě nedokázal, to si představil. To může každý. Jaké by to bylo, být takto bezpodmínečně Bohem milován? Vždyť skutečně nejsme křesťané, protože Boha milujeme, ale protože věříme, že Bůh miluje nás.

Učit se ale milovat vyžaduje odvahu postavit se čelem k poznání vlastního nitra, vlastního srdce. Poznání, které pro nás obvykle skrývá často i nepříjemná překvapení. Ve skutečnosti v našich srdcích přebývají také myšlenky a touhy náhonem vzdálené tomu, co od nás žádá Evangelium. A proto je důležitým výchozím bodem, abychom dokázali milovat, uznat, že to není samozřejmost, že to vyžaduje naši snahu. Velice krásně to popsal jeden byzantský mystik a teolog Simeon, takzvaný Nový Teolog. On proto měl řecký výraz Ptochos Philadelphos. Sám mě pocítil svou morální bídu, to, že je vlastně ubohý hříšník Ptochos. Ale to je zvláštní, zároveň se v něm probouzila touha milovat všechny jako bratry a sestry i své nepřátele. Být Philadelphos. Jak může takový cit lásky vyvěrat z někoho takového hříšného? Musí to být přece božská láska, která se zmocnila našeho srdce. Může se tedy být jistý, že Bůh se s ním spojil. A skutečně on píše, že neexistuje žádná pevnější jistota spásy než tato. Srdce naplněné božskou láskou. Neboť láska je, jak říká duch Boží, světlo, které působí a osvěcuje, které není z tohoto světa ani není věcí tohoto světa. Není stvořená, převyšuje všechny stvoření a je přesto uprostřed všeho stvoření.

A tak se, přátelé, nechme milovat a nechme se touto Boží láskou proměnit, abychom skutečně každý den dokázali odpovědět naší láskou druhým lidem. Když jsem četl vzpomínku na jednoho starého kněze, který v nedělní homilii řekl, na konci života nebudeme souzeni podle mší, které jsme slyšeli, ale podle lásky, kterou jsme žili. Tato věta možná mnohé šokovala, ale je to pravda. Toto je naše křesťanská cesta.